Zápisky z nemocnice a z období rekonvalescence

Anna Nedošínská

Přede dveřmi s nápisem KARTOTÉKA už stála jedna paní. Nešlo o pacientku. Postavil jsem se za ni. Byl jsem nervózní. A netrpělivý. Měl jsem se dostavit v devět. Bylo krátce před devátou. Čas letěl. Nebyl jsem si jistý, kam mám přesně jít. Chtěl jsem se zeptat v kartotéce. Posledně jsem se tam ptal. Nebyla tu žádná recepce, žádné informace. Posledně tam byla taková podivná paní. Moc jsem jejímu jednání nerozuměl. Měl jsem dojem, že se mnou flirtuje. Mohl jsem se mýlit. Každý víme, že vyznat se v lidech někdy nemusí být úplně jednoduché. Kdo ví, co se jim honí hlavou. Obzvláště pak nějaké té administrativní síle nebo sestřičce v nemocnici. Raději jsem si s tím nelámal hlavu. Nakonec mi ale přeci jen poradila. A i uklidnila. Proto jsem i dnes šel do kartotéky. Svým způsobem za ní. Dnes jsem jí tam neviděl. Už tam někdo byl a ptal se na informace. Paní přede mnou doprovázela pána v invalidním vozíčku. Skrze otevřené dveře bylo vidět do kartotéky. Za pultem tam proti nám stál muž v bílém plášti. Mohl to být jeden z lékařů, který byl přítomen mému vyšetření minulý pátek. Nebyl jsem si tím ale zcela jistý. V kartotéce s ním byli ještě dva lidé. Muž a žena. Ty jsem neviděl. Pouze slyšel. Bezesporu to byli cizinci. Patrně Ukrajinci. Muž mluvil špatně česky. Žena o poznání lépe. Muž se domáhal okamžité operace. Byl neodbytný. Debata se táhla. Za mnou se začínala tvořit fronta. Paní přede mnou na mě čas od času tázavě pohlédla. Snažil jsem se tvářit neproniknutelně. Patrně mi to moc nešlo, protože ty její tázavé pohledy se opakovaly, takže jsem na ní musel působit jako soucítící bytost, nikoliv jako zapšklý morous, kterým jsem se snažil být. Lékař Ukrajincům v kartotéce vysvětloval, že to, co chtějí, není možné, že sem do nemocnice chodí pacienti na doporučení urologa. „Máte svého urologa?“ ptal se jich. Žena odpověděla, že ano, že je to lékařka, ale že jim nijak nepomáhá. Muž dokola opakoval, že chce být operován, protože nemůže v noci spát. Lékař mu dokola vysvětloval, že operaci musí předcházet komplexní vyšetření a že není možné jen tak někoho mírnix týrnix operovat. Žena se na lékaře zlobila, že jim nerozumí. „On nemůže v noci spát bolestí,“ opakovala zoufale. „Musí být okamžitě operován.“ „Ale my nemůžeme jen tak někoho operovat.“ odpověděl lékař trpělivě už pokolikáté. „Ukažte, co to máte?“ zeptal se. Následovala krátká pauza. „Podle tohohle máte dneska jít na vyšetření ke své uroložce,“ řekl lékař. „Jděte tam, pomůže vám.“ „Ta naše doktorka je naprosto neschopná!“ podrážděně opáčila žena. „A co vám tedy je?“ otázal se lékař muže. „Strašně ho to tam pálí, že nemůže spát,“ odpověděla žena. „Když vás to pálí, tak to bude asi zánět. A když máte zánět, nemůžeme vás operovat, protože by se vám to mohlo dostat do ledvin.“ Následovalo ticho. Fronta za námi byla už docela dlouhá. Čekající pacienti nechápali, co se děje a proč se to tady tak vleče. Muž a žena nakonec kapitulovali a z kartotéky odešli. Paní přede mnou do ní mohla konečně vstoupit. Ukázala lékaři jakési lejstro. Ten ji poslal vyplnit jakýsi formulář. Paní vyšla ven a zeptala se pána ve vozíčku, jestli to ještě vydrží. „Ale jo,“ odpověděl. Byl jsem na řadě. Vstoupil jsem dovnitř a předložil jsem lékařskou zprávu z minula. Stálo v ní, že se mám dnešního dne dostavit na urologickou kliniku k provedení operace. „Kam mám jít?“ ptal jsem se pána v bílém plášti. Hned jsem věděl, že je to jeden z lékařů, co byli přítomni mému vyšetření minulý čtvrtek. Vyšetřoval mě jeho kolega. Tenhle lékař tam jen četl jakási lejstra. Jeho kolega se mě ptal, jestli beru léky na ředění krve. Vyjmenoval jich celou řadu a zeptal se mně: „Berete z toho něco?“ „Vůbec ne,“ odpověděl jsem. „Tak stáhněte ty kalhoty, ať se na to podívám,“ vyzval mně. Stáhnul jsem kalhoty a spodky. Lékař se ke mně naklonil. „Ukažte, jak to jde přetáhnout,“ vyzval mě. Řekl jsem mu, že to moc nejde, a udělal jsem, co jsem mohl. Moc to ale nešlo. Moji diagnosu jsem už znal několik měsíců. Fimóza. „Jasně,“ poznamenal. „Prosím vás, až půjdete na tu operaci, oholte se.“ Chtěl jsem namítnout, že se holím každý den, ale pak jsem pochopil, co si mám oholit. „Víte, ty chloupky by se tam pak při operaci pletly. Špatně se to pak dělá,“ vysvětlil. „Rozumím,“ odpověděl jsem. „Mohl byste přijít v pondělí ráno?“ zeptal se mne lékař s lejstry. Podíval se na mě skrze brýle na čtení, které mu sklouzly po nose dolů. „Řekněme v devět ráno…“ řekl a podíval se na svého kolegu, který mě vyšetřoval. „V devět bude stačit,“ odpověděl lékař, který mě vyšetřoval. Pochopil jsem, že je to primář.

Lékař v kartotéce si vzal mojí zprávu z minulé prohlídky. Rychle si ji přečetl a odněkud vytáhl jakousi složku, můj spis – jak jsem pochopil. Podal mi formulář k vyplnění. „Sedněte si tady v čekárně a vyplňte to. Pak mi to přineste do ordinace. My si vás zavoláme.“ „Máte propisku?“ zeptal jsem se. „Ano,“ odpověděl a podal mi ji. Odešel jsem do čekárny. Bylo tam celkem prázdno. Posadil jsem se. Tašku s věcmi jsem si položil na židli vedle sebe. Začal jsem vyplňovat formulář. Jednalo se o informovaný souhlas pacienta. Když jsem ho vyplnil, šel jsem vrátit pero do kartotéky. Panu doktorovi jsem poděkoval. Nic neříkal. Jen pokynul hlavou. Vrátil jsem se do čekárny. Počítal jsem, že budu čekat dlouho. Uvažoval jsem, jestli bych si neměl vytáhnout z tašky knížku na čtení. Náhle se ozvalo mé jméno: „Pan Pech, prosím!“ V ordinaci byl lékař z kartotéky a sestra. „Posaďte se támhle,“ vyzval mě lékař a ukázal nakoso přes ordinaci na místo, kde seděla sestra. Sedl jsem si naproti sestře. Viděl jsem na ni a na lékaře za ní. Ten se na mě podíval skrze brýle na čtení, které měl téměř až u špičky nosu. Listoval v mých papírech. „Ten souhlas jste podepsal?“ zeptala se mě sestra. Chvilku jsem zaváhal. „Mám to tady?“ řekl jsem a podal jí ho. „Vyhrňte si rukáv. Změřím vám tlak,“ řekla mi. Lékař odešel někam do vedlejší místnosti. Sestra mi změřila tlak. „Sto dvacet na osmdesát!“ volala na doktora. Lékař vykoukl ze dveří. „Vezmete si vaše věci,“ začala mi vysvětlovat sestra. „Půjdete na lůžkové oddělení. Víte, kde to je?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Půjdete na oddělení C mínus dva,“ vysvětlovala. „Odtud půjdete dolů do přízemí, do hlavní haly. K písmenu C odtamtud půjdete po oranžové šipce, která vás dovede k výtahu. Pojedete do druhého podzemního podlaží,“ řekla a podal mi mou složku. „To je všechno?“ otázal jsem se. „Všechno,“ opověděl lékař. Rozloučil jsem se a odešel. Kupodivu instrukce byly přesné. Sledoval jsem oranžovou šipku na podlaze. Cestou jsem nezabloudil, a to bylo to hlavní. Výtahem jsem sjel do druhého podzemního patra. Napravo od výtahu byla urologická klinika, ale skrze prosklené dveře bylo vidět zaprášené špinavé staveniště. Na dveřích byl nápis POZOR! STAVENIŠTĚ! VSTUP ZAKÁZÁN! Proti výtahu byla ortopedie. Nalevo byla další urologická klinika. Zazvonil jsem. Ozval se bzučák. Zatlačil jsem na dveře a vstoupil. Ocitl jsem se v dlouhé chodbě pokryté linoleem. Na stropě bylo umístěno zářivkové světlo, které – jak se mi zdálo – nefungovalo příliš dobře. Stěny byly natřené zeleně. Vládla zde zvláštní atmosféra, která se nelehko popisuje. Vnímal jsem nemocniční odér. Ale bylo tu ještě něco dalšího. Nedokázal jsem ale přesně říct co. Pomalu jsem šel chodbou. Nějakých pět metrů od vchodu se po levé straně nacházela jakási krátká slepá chodbička. Všiml jsem si tam lavičky. Nad ní jsem zahlédl nástěnku. Za touto chodbičkou jsem po levé straně postřehl dveře na toaletu s nápisem OBSAZENO napsaným na velké ceduli, která byla volně pověšena na skobě. Došlo mi, že z druhé strany musí být nápis VOLNO, což se mi během pobytu potvrdilo. Bylo mi jasné, že potencionálním zájemcům o tělesnou potřebu se touto cestou oznamovalo, jestli mohou nebo nemohou vstoupit dovnitř. Na dveřích nebyl ani dámský, ani pánský panáček. Tedy podle všeho se jednalo o toaletu typu unisex. Po pravé straně byly pokoje, i když hned u vchodu byla také chodba, která vedla k oknu. Později jsem zjistil, že to je vstup do jídelny. Na druhém konci chodby byl nápis SESTERNA. Vypravil jsem se tedy k oné sesterně. Cestou jsem minul vozík na sbírání jídelních táců. Konečně jsem došel k ceduli s nápisem SESTERNA. Nakoukl jsem dovnitř. „Přejete si?“ otázala se sestra. „Jsem nový pacient,“ odpověděl jsem a předal jsem sestře svojí složku, kterou mi dali nahoře. „To si zatím nechte,“ řekla mi. „Běžte do výklenku u vstupu. Lékařka si vás zavolá.“ Vrátil jsem se tedy na začátek chodby a posadil se na plastovou židli. Asi po pěti minutách se objevila sestra. „Pojďte za mnou,“ vyzvala mne. Vedla mě do pokoje. Poslušně jsem ji následoval, ale vzápětí mě zastavila. „To je dámský pokoj. Musím vás dát na jiný.“ Zavedla mě na vedlejší pokoj. „Tohle je číslo tři,“ řekla a podala mi do rukou balíček. „Vyberte si postel. Pak se svlíkněte a oblečte si andělíčka a natáhněte punčochy. Věci si dejte do skříně a zamkněte. Pak si vás odvezeme na sál.“ V pokoji byly tři postele. Postel u okna byla obsazená. „Tak kam si lehnete?“ ptala se mě. „Musím vám ji připravit,“ dodala. „Do té u umyvadla,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. Sestra z postele stáhla igelitový povlak. „A už je celá vaše,“ usmála se na mě. Pak odešla. Ještě než za s sebou zavřela dveře, řekla: „Ještě za vámi přijdu.“ Svlékl jsem se do spodků, složil si šaty a uložil jsem je do skříně spolu s ostatními věcmi. Pak jsem si na sebe natáhl andělíčka. Nedokázal jsem ho vzadu zavázat, ale to nebylo důležité. Šel jsem na toaletu, do které se vcházelo přímo z pokoje skrze koupelnu. Měl jsem pocit, jako bych se propadl kamsi do minulosti. Umyvadla a armatury měly takový socialistický ráz. V kabince jsem místo vypínače světla omylem zmáčknul zvonek na sestru. Zvonek byl neoznačený, takže můj omyl byl celkem pochopitelný. Vzápětí přišla do koupelny sestra. „Někdo volal sestru?“ volala. „To byl omyl. Nezlobte se,“ omlouval jsem se. „Jo, aha,“ povzdechla a odešla. Tou dobou se mi podařilo už rozsvítit. Z kachlíkové stěny vykukoval háček, nad kterým byl nápis: „SEM SI MŮŽETE POVĚSIT MOČOVÝ SÁČEK.“ Z koupelny jsem se vrátil do pokoje, kde jsem si sundal spodky a natáhl si punčochy. Lehl jsem si do postele a čekal, co bude. Bylo za pět minut deset.

Naproti mně na stěně byly pověšeny jakési instrukce. Z dálky byly nečitelné. Vedle nich obrázek. Litografie. Pak nástěnné hodiny. Čas plynul velice pomalu. Pokud jde o toho druhého pacienta, s kterým jsem se dělil o pokoj, zatím jsem ho ignoroval. Na seznámení bylo dost času. Teď jsem na to neměl náladu. Pomalu jsem si uvědomil, že v pokoji je přítmí. V koutě, který jsem si vybral, byla ještě větší tma. Asi jsem udělal chybu. Ale zase jsem si nechtěl lehat hned vedle někoho. Ležel jsem na zádech a přemýšlel. Hlavou se mi honily různé myšlenky bez ladu a skladu. Přeskakoval jsem od jedné k druhé. Vždycky jsem ale skončil pohledem na nástěnné hodiny. Čas se zoufale vlekl a nikdo nepřicházel. Bylo půl jedenácté. Řekl jsem si, že bych si mohl číst. Vstal jsem a vypravil se ke skříni u vchodu, abych si z tašky vyndal knížku. V punčochách se mi špatně chodilo. Stahovaly mi lýtka a část stehen. Andělíček se uvazoval vzadu na zádech. Sám jsem to nebyl schopen uvázat. Podařilo se mi ho uvázat jen chatrně. Rozvazoval se mi. Připadal jsem si hloupě. Než jsem vlezl do postele s knížkou, musel jsem si ho zavázat. Moc to ale nešlo. Konečně jsem si lehl do postele. Do nemocnice jsem si vzal jakési brožované vydání povídek Arthura Schnitzlera. Německy. Doma jsem četl jakýsi výbor jeho povídek, který mě celkem zaujal. Výbor byl ale vázaný a já jsem měl zkušenost, že na čtení v nemocniční posteli je nejlepší lehoučká knížka. Proto to brožované vydání. Lampa na čtení, umístěná nad postelí, po chvilce přestala svítit. Několikrát jsem marně stisknul vypínač. Chvilku jsem uvažoval. Pokusil jsem se číst v příšeří. Brzy jsem toho nechal, protože to byl nesmysl. Nechtěl jsem si kazit oči. Chvíli jsem ležel na zádech a přemýšlel, co dál. Díval jsem se na hodiny před sebou. Odložil jsem brýle na čtení a nasadil si normální brýle. Připadal jsem si hloupě. Kvůli tomu, že jsem slabozraký a že musím takhle čachrovat s brýlemi a odkládat je na noční stolek. Ale to byl jen zástupný problém. Ve skutečnosti jsem byl nervózní.

Dveře se otevřely a vešla sestra. „Tak už mě odvezou na sál?“ ptal jsem sám sebe v duchu.“ „Berete nějaké léky,“ ptala se. „Ano, beru,“ odpověděl jsem. „Prestarium Neo. Na tlak.“ „Tak mi to budete muset odevzdat,“ řekla. „My vám to pak budeme nosit, vždycky ráno.“ „Já to ale s sebou nemám. Bylo mi řečeno, že to bude ambulantní. Že ještě dneska půjdu domů, kde se budu léčit.“ „Aha,“ řekla. Pak se zeptala: „Kolik vody denně vypijete?“ Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Věděl jsem, že v práci přes den vypiju víc než láhev denně. „Asi jeden litr,“ odpověděl jsem nejistě. „To je strašně málo…“ řekla s káravým výrazem v tváři. „Tak to bude asi víc… Tak litr a půl až dva. V práci furt popíjím vodu z lahve.“ „Aha,“ řekla. Všimla si, že v ruce držím knížku: „Vidíte na to vůbec?“ „Mám tady lampu,“ odpověděl jsem a hned dodal: „Ale je asi prasklá žárovka.“ „Aha,“ řekla. „Ještě vám změřím tlak.“ „Ten mi už měřili při příjmu,“ řekl jsem ji. „Aha,“ odpověděla. „Ale my o tom tady nemáme záznamy.“ Teprve teď jsem si uvědomil, že v ruce drží automatický měřič tlaku, jaký mám doma. „Z který strany mě budete měřit?“ zeptal jsem se jí. „Tady z téhle,“ odpověděla. Stále po mé pravici. Upevnila mi manžetu kolem paže. Spustila přístroj. „Nevíte, kdy půjdu na sál?“ zeptal jsem se ji a uvědomil si, že bych při měření tlaku neměl mluvit. Ale pak jsem si řekl, že je to jedno. „Nevím,“ odpověděla. Manžeta se vyfoukla a ona si cosi zapsala do jakési tabulky. „Jaký mám tlak?“ zeptal jsem se ji. „Dobrej…“ odpověděla a dodala: „Tak zatím…“ a odešla.

Zase jsem byl pokoji sám. Tedy se spolupacientem, který nic neříkal. Takže to bylo, jako bych tam byl skutečně sám. Vstal jsem z lůžka a vyšrouboval žárovku v lampičce. Prohlédl si ji proti světlu. Byla prasklá. U vedlejší postele, která byla ještě zabalená v igelitu, jsem vyšrouboval žárovku z lampy na čtení a zašrouboval do ní prasklou žárovku. Do své lampy jsem si zašrouboval žárovku, kterou jsem právě vyšrouboval, a spustil vypínač. Světlo svítilo. Lehl jsem si na záda. A přikryl se až k bradě. Říkal jsem si, že jsem měl počkat, až mi žárovku vymění. Ale také mě napadlo, že bych se toho nemusel dočkat. Otevřel jsme si knížku a začal si číst. Zároveň jsem poslouchal zvuky na chodbě, jestli už pro mě nejedou. Ale nikdo nejel. Ve tři čtvrtě na jednu přišel primář. „Jak se dneska máte?“ zeptal se mě. „Dobře, pane doktore.“ „Dobře. Podepište mi tohle.“ Do ruky podal mi jakýsi papír, který jsem jen přelétl očima. Byly to jakési instrukce týkající se narkózy. V podstatě další informovaný souhlas. Neměl jsem to náladu důkladně číst. Podepsal jsem to bez průtahů a bez protestů, i když tam se asi nedalo proti ničemu protestovat, a podal mu ho. „Oholil jste se?“ zeptal se mě. „Ano, pane doktore.“ „To je dobře,“ řekl a otočil se ke dveřím. Ještě se ke mně ohlédl a dodal: „Brzy tam půjdete.“ Odešel.

Otevřel jsme si zase knížku. Nedokázal jsem se ale soustředit. Náhle se otevřely dveře. Vešla žena v bílém plášti a zavolala s cizím, nejspíš ukrajinským, přízvukem: „Oběd!“ Pán z vedlejší postele se zvedl. Zastavil se u mé postele. Podíval se na mě. Byl to celkem sympaťák. Mohlo mu být tak ke čtyřicítce. Byl atletické postavy. Měl na sobě nátělník a trenýrky. Působil na mě jako spartakiádník. Chvilku si mě beze slov prohlížel. „Jdu na ten oběd,“ oznámil mi, čímž také ukončil své pozorování. „Tak si nechte chutnat,“ usmál jsem se na něj. „Možná si mezitím pro vás přijdou,“ řekl mi a mě došlo, že jeho snaha mě uklidnit je dojemná. „No, už abych to měl za sebou. Mám prý jít po té operaci domů, ale nějak se mi to nezdá,“ odpověděl jsem. „Ty si vás tady celkem klidně nechaj. To se nebojte!“ ujistil mě a zmizel ve dveřích. Byla jedna hodina. Nic se nedělo. Nikdo si pro mě nepřicházel. Byl jsem na pokoji sám. Ale ne na dlouho. Vrátil se můj spolupacient. „Stále nic?“ zeptal se. „Stále nic,“ odpověděl jsem. Pacient si lehl do postele. Ale nejdřív si vytáhl ze skříně knížku. „To byste nevěřil, kolik knih jsem tady přečet za těch čtrnáct dní, co tu jsem.“ „Čtrnáct dní,“ opakoval jsem zaraženě. „Tak, tak,“ potvrdil mi, „proto říkám, že si vás tady mohou klidně nechat i dýl. Já jsem byl taky už doma, ale pak to začalo krvácet. Tak jsem se musel vrátit. Po dvou dnech.“ „Pro Boha!“ uletělo mi. „Ale teď se zdá, že už to bude dobrý!“ uklidnil mě a šel k sobě do postele.

Byly dvě hodiny. Vrátil jsem se k četbě. Moc jsem se ale nesoustředil. Myslel jsem na to, jak se ten čas vleče. Měl jsem také hlad. Podle instrukcí jsem přišel nalačno. Naposledy jsem jedl včera večer v devět hodin. Hlad jsem ale bral filosoficky. Ani jsem nevěděl, jestli bych skutečně dokázal jíst. Ve tři hodiny k nám do pokoje nakoukla sestra: „Pane Pechu, nezapomněli jsme na vás.“ Hned ale zase zmizela. Spolupacient poznamenal: „Asi budou mít nějaké komplikace.“ Sotva to dořekl, začal mi ve skříni zvonit mobil. Zaskočilo mě to. Přeci jsem ho před uložením do skříně úplně vypnul. Chvíli mi trvalo, než jsem našel klíče od skříně a než jsem k ní došel. Volala mi moje žena: „Tak co, už to máš za sebou?“ „Nic za sebou nemám, stále si pro mě nepřišli,“ odpověděl jsem otráveně. „Ležím tu na pokoji a čekám, až mě odvezou na sál.“ „Vždyť ti říkali, že to bude ambulantní, že ještě dnes půjdeš domů.“ „To mi říkali, ale moc tomu nevěřím. Zatím stále čekám.“ „To je ale naprosto skandální. Je to, jako když ti původně řekli, že se máš dostavit k vyšetření už dubnu a že pak bude ta operace.“ „Tenkrát jsem to nemusel přesně pochopit,“ odpověděl jsem.

Byla to pravda. Spoustu věcí jsem nechápal. Do nemocnice jsem telefonoval někdy v únoru. Problém byl už jen se dovolat. Nikdo nebral telefon. Nakonec mi odpověděl nějaký mužský hlas: „Druhá urologická klinika.“ „Dobrý den. Pech. Moje uroložka mi doporučila, abych šel na cirkumcizi.“ „Proč?“ zeptal se mužský hlas na druhém konci drátu. „Mám fimózu,“ odpověděl jsem. „Paní doktorka mi doporučila vaší nemocnici,“ překotně jsem vysvětloval, jako kdybych se musel omlouvat. „Tak vám volám.“ „No, jasně,“ odpověděl mužský hlas. „Můžete se dostavit osmadvacátého dubna?“ „Mohu,“ odpověděl jsem. „Znamenám si to do kalendáře.“ „Výborně,“ odpověděl hlas na druhém konci drátu. „Vemte si s sebou věci,“ dodal. Ale nebylo jisté, jestli jsem to tenkrát skutečně slyšel, jestli mi to vůbec řekl. Třeba jsem si to jen představoval. Posledně, když jsem šel do nemocnice na operaci, operace následovala druhý nebo třetí den po mém příchodu. První den jsem absolvoval samá vyšetření. Ale to bylo také něco jiného. Rozbitá očnice. Těžko pohyblivé levé oko. Všecko jsem viděl dvojitě. K tomu ještě ten rozbitý zygomatický oblouk. V dutině pod okem se mi nashromáždila sražená krev. „Ta se musí odstranit,“ konstatoval tenkrát suše primář poté, co mi žárovkou strčenou do úst prosvítil dutiny. Chápal jsem, že se musí jednat rychle. To bylo ale v Ústřední vojenské nemocnici. Tam mi všechno téměř polopatisticky vysvětili. Zvláště ten primář. Přišel mi jako kapacita. Prohmatal mi hlavu a ptal se mě, jak k tomu úrazu došlo. Vysvětlil jsem mu, že jsem dostal pěstí a ukázal jsem mu, jak byla ta rána vedená. „Tam bude ještě jedna faktura…“ poznamenal. Ostatním lékařům pak vysvětlil: „Vidíte, ten zygomatický oblouk má také zlomený. A na CT se to přitom vůbec neukazuje.“ Ale tohle tady! To bylo něco jiného! Cirkumcize není žádná složitá operace. To mi řekl konec konců i ten mladý lékař, co vypadal jako princ Harry. Právě u něj jsem byl na vyšetření toho osmadvacátého dubna. „Ryšavec,“ řekl jsem si, když mě požádal: „Tak stáhněte ty kalhoty, prosím vás.“ Na tenhle příkaz nebo žádost jsem si v posledních měsících už zvykl. Stáhl jsem si před ním kalhoty a spodky, stejně jako si jiní lidé stahují zimní rukavice, když přijdou z mrazu do teplé místnosti. Tohle se naučíte rychle. Také jsem před svou obvodní lékařkou, když mě o to požádala, pociťoval určitý ostych, ale před svou uroložkou jsem se svlékl bez jakéhokoliv studu, neboť na dveřích do její ordinace stojí, že je docentkou na lékařské fakultě a takový docent, případně docentka, je bezesporu zvyklý, případně zvyklá, na všelicos. Ryšavec si mezitím navlékl chirurgické rukavice a po chvilce zkoumání řekl: „Jasně.“ Pak ještě dodal: „To bude naprosto banální operace, ale i při té své banálnosti musí být provedena na operačním sále, a ty teď nemáme. Probíhají nám tam rekonstrukce. Děláme jen ty nejnutnější věci. Nejbližší volný termín máme až tak v září nebo říjnu… Možná byste měl jít do jiné nemocnice…“ „Pane, doktore,“ vyhrkl jsem. „Tak dlouho nemůžu čekat.“ „No, ale my rekonstruujeme operační sály,“ odpověděl. Vzápětí dodal: „Počkejte! Něco mě napadlo. Poradím se se šéfovou.“ Odběhl pryč z ordinace. Po chvilce se vrátil. „Chcete celkovou anestesii?“ „To je hloupost,“ odpověděl jsem mu. „Stačí lokální umrtvení.“ „V tom případě byste mohl přijít někdy koncem června. Jeden termín by tu byl. A kdyby něco, musel byste jít někam jinam.“ Takže nakonec jsme se dohodli na termínu, který byl stanoven na 29. června. Ryšavec mě ještě ubezpečil, že se bude jednat o ambulantní zásah. „Víte, jak to bude probíhat?“ zeptal se mě. „Nemám ponětí,“ pokrčil jsem rameny. „Přijdete sem v devět,“ začal vysvětlovat. „Dají vás na pokoj. Odpoledne vás budou operovat. Pak se vrátíte na pokoj a ještě ten den půjdete domů“ Takže jsem byl spokojen.

Alespoň jsem měl být spokojen, ale tak jednoduché to nebylo. Určitě byl konec června lepší termín než říjen, nebo snad dokonce listopad. Ale počítal jsem s tím, že po téhle prohlídce bude rychle následovat operace. Počítal jsem s tím jako s hotovou věcí. Dokonce jsem to oznámil i u nás v kanceláři. Ještě v únoru nebo březnu. Řekl jsem, že mám jít na operaci. „Kdy?“ zeptal se mě kolega Mgr. Kalina. „28. dubna. Proč?“ „Tak to se teda hodí, Petře,“ pokračoval nadšeně Kalina. „Víš, že dělám ten spor s Mgr. Dobešem?“ „Ten v Ostravě, u městskýho soudu, o těch dvacet šest melounu?“ ubezpečil jsem se. „Tak tak,“ potvrdil Kalina. „Na osmadvacátýho máme nařízeno jednání a potřebujeme to odročit. Když to převezmeš ty a soudu napíšeš, že máš tu operaci, tak by to měl soud odročit. Na zdravotní důvody snad ještě dají.“ Kolegovi Kalinovi jsem byl ochoten pomoci, ale ten spor samotný se mi vůbec nelíbil. Celá taktika, kterou konec konců vymyslel sám Mgr. Dobeš, který byl mimochodem také advokátem, spočívala v tom, že jednání se mělo, co nejvíce oddalovat. Ale správně mi to mělo být jedno, protože klienti jsou klienti a já se jim mám podřídit, byť ne za jakoukoliv cenu. A tu já nejsem vždycky ochoten platit. Už jsem prostě takový.

O co v té kause šlo? Mgr. Dobeš získal na základě úvěrové smlouvy celkem dvacet šest milionů korun od Úvěrního družstva Galaxy. Pan magistr zjevně nikdy neměl zájem vrátit ty peníze a v rámci splácení tohoto úvěru splatil cirka šest nebo sedm tisíc korun, které deponoval na zvláštní účet Úvěrního družstva Galaxy. Tak to vypadalo na první pohled, ale ona ta záležitost byla složitější, neboť peníze, které mu byly poskytnuty Úvěrním družstvem Galaxy, nešly na účet pana magistra, jak by se leckdo mohl naivně domnívat, ale na účet společnosti Triada, a.s., která panu magistrovi vydala své akcie v nominální hodnotě dvacet šest milionů korun. Vzhledem k tomu, že uvedená společnost nevyvíjela žádnou činnost a ani nijakým způsobem nepodnikala, zakoupené akcie byly prakticky bezcenné. Podle informací kolegy Kaliny Úvěrní družstvo Galaxy poskytlo takovéto úvěry řádově stovkám různých osob a společností, z nichž některé existovaly více méně jen na papíře, přičemž úvěr byl vždy poskytován za účelem zakoupení akcií společnosti Triada, a.s. Peníze byly úvěrním družstvem vždy vypláceny na účet společnosti Triada, a.s., která předávala akcie přímo kupujícím. Podobné úvěry byly poskytovány i zaměstnancům úvěrního družstva, i když bylo jasné, že nikdo ze zaměstnanců nebude schopen zaplatit deseti až dvacetimilionové úvěry. Všechny úvěrové smlouvy byly uzavírány s tím, že splátky budou hrazeny z příjmů společnosti Triada, a.s. Takový předpoklad byl samozřejmě velice hypotetický. Triada, a.s., žádné zisky negenerovala a splátky nikdo vesele nesplácel a úvěrní družstvo se brzy dostalo do finančních problémů a posléze se ocitlo v úpadku. Ale abych byl upřímný, s úvěrním družstvem to šlo z kopce už nějakou dobu předtím. Soud ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Macha, který měl k dispozici veškeré účetnictví. Na základě těchto dokumentů postupně zažaloval všechny dlužníky. Jak jsem již řekl, žádný z dlužníků svůj úvěr nesplácel. Nesplácel ho ani pan magistr Dobeš. V případě pana magistra měl pan doktor Mach k dispozici také veškeré důkazy. Vyhrát se ta kauza nedala. Proto tedy pan magistr prosazoval zdržovací taktiku. Bylo totiž známo, že pan doktor Mach hodlá postoupit všechny pohledávky vzniklé z úvěrových smluv. Bylo jasné, že pan magistr doufal, že pohledávky koupí nějaká spřátelená osoba. Určitá pravděpodobnost tu byla, že by se něco takového mohlo podařit, ale mě to přišlo jako ono příslovečné stéblo, kterého se chytá tonoucí. Pokud byly pohledávky v rukou insolvenčního správce, pan magistr ani nemohl doufat, že by s ním mohl uzavřít nějakou dohodu, neboť pan doktor a pan magistr spolu už léta válčili a navzájem na sebe podávali různá trestní oznámení. Obvinění bývala velice fantaskní povahy, ale přeci jen se pohybovala na hranici reálnosti, takže orgány činné v trestním řízení se jimi přeci jen zabývat musely. Podle zasvěcených kruhů se u obou pánů jednalo o rekreační činnost, jak zaměstnat jejich až příliš zbytnělá ega. Takže jakákoliv dohoda mezi těmito pány byla vyloučena. Navíc by se patrně jednalo o trestný čin, kdyby došlo k jejímu uzavření a kdyby se na základě takovéto smlouvy plnilo.

Celkem jsem se divil, že policie ještě nikoho nezadržela. Neboť to byl tunel jako prase. Nicméně nakonec do tohoto insolvenčního řízení vstoupilo i státní zastupitelství, ale nic z toho nebylo. Bylo mi jasné, že peníze z bankovního účtu společnosti Triada, a.s., někam mizí. „Ale boží mlýny melou pomalu ale jistě,“ říkal jsem si, „a snad to někdo někdy rozklíčuje.“ Tenhle spor se vlekl už víc než tři roky. Nejdříve se kolegovi Kalinovi podařilo oddálit jednání tím, že napadl místní příslušnost soudu. Díky tomu se podařilo prodloužit toto řízení na tři roky. Přitom postoupení pohledávek se mělo odehrát už před dvěma lety, ale k tomu nedošlo. Úkolem kolegy Kaliny bylo provádět co největší průtahy. Původně však bylo dohodnuto, že se to bude dít po dobu jednoho roku. Ve skutečnosti se to dělo daleko déle. Spřátelená společnost nic nekoupila. Jenže pan magistr stále trval na tom, že k postoupení pohledávek dojde. Kupodivu zájemců o pohledávky bylo víc než dost. A nikdo netušil, kdo vlastně ty pohledávky koupí. Představa, že by to byla nějaká přátelsky nakloněná osoba, už byla čistě ilusorní. Ale pan magistr byl stále plný optimismu. Připomínal mi tonoucího, který se chytá stébla.

A když jsem u nás v kanceláři řekl, že mám jít na tu operaci ve stejný den, kdy bylo nařízeno jednání, stal jsem se oním stéblem já. Kolega Kalina pro mě připravil plnou moc a Mgr. Dobeš ji podepsal. Oznámení o převzetí právního zastoupení jsem poslal do Ostravy. Mgr. Dobeš byl nervózní, jestli mi to jednání skutečně odročí. Soud brzy vydal usnesení, kterým přesunul jednání o dva dny. Kolega Kalina tomu nemohl věřit. Krátce po obdržení této zprávy jsem šel domů. Doma jsem se natáhl na kanape. Vzal jsem si počítač na klín. Na internetu jsem si našel telefonní číslo soudu. Když jsem se zvedl s tím, že tam zatelefonuji, začal mi zvonit telefon. Volala soudkyně, která měla vést jednání. „To je pan doktor Pech?“ otázala se. „Ano, Pech u telefonu,“ odpověděl jsem. „Jsem doktorka Kronerová,“ představil se mi příjemný ženský hlas. „Chtěla jsem se vám omluvit, že jsme to neposunuli dostatečně…“ „Akorát přemýšlím, co s tím,“ odpověděl jsem. „Jak dlouho se budete rehabilitovat po té operaci, pane doktore?“ „Řekl bych, že tak čtrnáct dní,“ odpověděl jsem. Paní doktorka chvíli listovala ve svém notesu a pak mi oznámila, že jednání by mohla odročit na 28. června. Souhlasil jsem a paní doktorce poděkoval.

Příští den jsem zatelefonoval panu magistru Dobešovi, abych mu oznámil, že jednání bylo odročeno z 28. dubna na 28. června. Pan magistr chvilku do telefonu mlčel a pak se nechal slyšet: „Nemohl byste zkusit, aby se to odročení prodloužilo alespoň do konce září nebo října? Mě by to velice pomohlo, pane doktore. Nemohl byste si pořídit nějakou novou lékařskou zprávu?“ „Pane magistře,“ odpověděl jsem, „to těžko. Už takhle je to úspěch.“ „No, dobře,“ odpověděl, „ale aspoň to zkuste.“ Podáš prst a vezme celou ruku, řekl jsem si v duchu. Tázal jsem se na to Mgr. Kaliny a ten mi potvrdil, že pan magistr Dobeš je podle všeho blázen. Tomu nasvědčovalo už to, že náhle spolu se svou ženou začal propagovat zen buddhismus, meditace, východní filosofické nauky a zdravý životní styl. Obyčejný jedinec, který nemá žádné povědomí o panu magistrovi, by si mohl říci: „Co mu nakonec zbývá, když dluží šestadvacet milionů korun plus úroky z prodlení a další a další poplatky!? Něco se s tím přece musí dělat! Jinak by se z toho také mohl i zbláznit!“ Ano, to by řekla nezasvěcená osoba, ale mezi zasvěcenými se proslýchalo cosi o jakýchsi tajemných propojeních a také o tom, že pan magistr si patrně už dávno svoje peníze uklidil někam do bezpečí. Možná právě prostřednictvím společnosti Triada, a.s. Nicméně jeden mu nemohl vzít jeho bohorový klid, kterého dociloval patrně studiem východní filosofie a jiných obdobných nauk. I když ale i s tím jeho klidem to bylo takové všelijaké, neboť v dnešní době vám nikdo nemůže zaručit naprosto nic. Ani vaše peníze v jakési vzdálené destinaci. Ani to, že vás nezavřou pro poškozování věřitele.

No, a ono bylo toho 28. dubna a já jsem počítal, že zůstanu v nemocnici. Ale ono bylo všechno jinak. Asi jsem to špatně pochopil. Ryšavec mě vysvětlil, že moje operace bude až 29. června. Připadal jsem si jako podvodník, protože lidem obyčejně nelžu. Věděl jsem, že v kanceláři mi řeknou, že to vlastně žádná lež nebyla, protože lež je přeci vědomá nepravda, kdežto tohle byla nevědomá nepravda. Ale stejně.

Tak tohle se mi honilo hlavou, když jsem čekal na to, až si pro mě přijdou. Bylo šest hodin a stále se nic nedělo. Ostatní pacienti byli už po večeři. „Proboha,“ řekl jsem si a povzdechl. Den předtím jsem byl na soudním jednání v Ostravě. V kauze Mgr. Dobeše. Uplatňoval jsem všechny možné námitky, které mi přišly na um; zpochybňoval jsem všechno. Protistrana oznámila, že ten pohledávka úvěrního družstva za panem magistrem bude postoupena na někoho jiného. Soudkyně odročila jednání na neurčito. Výsledek jednání jsem telefonoval Mgr. Dobešovi ještě z vlaku do Prahy. Byl nadšen. Prý jsem odvedl skvělou práci, tvrdil. Ještě ve vlaku jsem si řekl, že s tímhle nechci nic mít a vypovím panu magistrovi plnou moc. Ale na to jsem teď už nemohl myslet, protože hlad, který jsem pociťoval na lůžku, se stupňoval. Nepříjemně. Říkal jsem si, že k tomu musím přistupovat filozoficky. Vytáhl jsem si toho Arthura Schnitzera a pokoušel se číst. Moc mi to nešlo. Nemohl jsem se soustředit a musel jsem myslet na svůj prázdný žaludek a na to, že už jsem mohl být dávno po operaci.

„Tak pane Pechu, už brzo půjdete na sál,“ ozvalo se u mé postele. Podíval jsem se a naproti mně stala sympatická mladá lékařka. „Jsem MUDr. Macháčková,“ představila se mi. „Těší, mě Pech,“ podal jsem jí ruku. „Vy máte tu cirkumcizi, že?“ zeptala se mě. „No, ano…“ odpověděl jsem. „Tak mi to ukažte,“ požádala mě. Ukázal jsem jí svého čůráčka a tak trochu i proklel celý svět, proč se takováhle věc, byť tedy velice banální, musí stát mě. Jiným chlapům předkožka neztuhne až do jejich smrti v devadesáti nebo více letech a já, kterému je něco málo přes padesát… Teď kvůli tomu musím hladovět v nemocnici. „Ukažte, kam až to stáhnete,“ slyším hlas paní doktorky. Vykonávám její příkaz. Zároveň si říkám, že tohle je skutečně naprosto banální problém, někteří lidé v mém věku mají přeci těžké zdravotní problémy, kdy se potácejí mezi životem a smrtí, a že bych si neměl stěžovat. Ale i tuhle banalitu je nutno řešit. „Aha, tady je ta jizva,“ poznamenala paní doktorka. „Prostě to uděláme tak, abychom vám toho odstranili co nejméně.“ Paní doktorka se nade mnou vzpřímila. „Tak se uvidíme na sále, pane Pechu,“ rozloučí se a odejde z pokoje.

Zase jsem zůstal sám. Tedy až na mého spolupacienta. „Tak už si vás tam odvezou, co…“ říká mi. Dívám se na hodinky. Je šest hodin dvacet pět minut. „Proboha, ať už mě odvezou!“ zasténám v duchu. V pokoji je ticho. Můj spolupacient si čte. „Tak třeba tenhle člověk má nějaký daleko horší problém než já,“ říkám si. Otevřou se dveře a do pokoje vchází žena a ještě jeden zřízenec. „Tak se připravte, už jsme tu pro vás,“ říká muž a já se divím, kde mají nějaký vozík. Žena mi pokládá na postel jakýsi šanon. Muž mi říká, abych na pokoji nechal všechno i brýle. Mám být tak, jak mě Pán Bůh stvořil. Tedy až na andělíčka a punčochy. Sundávám si brýle. Nejsem z toho nadšený, protože nic nevidím a zřízenec a žena se mění v mastné fleky. Sundávám si i spoďáry. Muž a žena začnou manipulovat s mou postelí. A teď si uvědomuji, že postel má kolečka. Odvážejí mě z pokoje. Zároveň si uvědomuji, že před těmi více než patnácti lety v Ústřední vojenské nemocnici mě vezli na operaci stejným způsobem. Vzpomněl jsem si na anestezioložku, která mně píchla do ruky jehlu. Patrně ji přitom mírně postříkala moje krev. „Doufám, že nemáte AIDS,“ řekla mi. Já jsem tenkrát poznamenal, že asi ne a že ta inkubační doba je delší, na což mi řekla, že mám pravdu. Pak mi cosi vstříkla do těla tou stříkačkou a já ztratil vědomí. Později po operaci jsem si říkal, že tohle je jako smrt. O ničem jsem nevěděl. Nic si z toho nepamatuji. Neměl jsem žádné sny. Nic. Prostě jsem přestal existovat. Samo o sobě to nebylo strašné, ale ta představa poté, co jsem se probral z narkózy, byla nepříjemná. Uvědomil jsem si, že tohle jsem nechtěl prožívat znovu a proto jsem asi tehdy během své dubnové prohlídky u Ryšavce trval na tom, že chci lokální anestezii.

Zatím mne zřízenec a ona žena vezou rozsáhlým labyrintem nemocnice, říkám si, že to snad ani není možné. Projíždíme chodbami, čekárnami, měníme výtahy. Dívám se do pohybujícího se stropu nad sebou, vnímám, že kolem mě se pohybuje spousta lidí. V čekárnách se rozhlížím po sedících lidech a říkám, co si asi tak o mě myslí. Ale nejspíš mě nevnímají. Teď už vím, že pokud někoho takhle uvidím v nemocnici, že budu vědět, že ho vezou na operaci. Říkám si, že si tohle nemusím připomínat, protože jsem si to vlastně vždycky říkal sám, že tohohle člověka asi vezou na sál, když kolem mne někoho takového provezli v lůžku. Takže i tihle lidé na chodbách a v čekárnách si říkají: „Tohohle pána vezou na operaci.“ Také mě jímá děs a říkám si, že pro některé lidi je tohle to poslední, co v životě vidí. Pak následuje to nic. A přestávají existovat. Tyhle myšlenky jsou hodně nepříjemné. A u mě přitom o nic nejde. Výsledek bude, že nebudu mít předkožku a že to bude několik dní nepříjemné a pak se to zahojí a všechno bude v pořádku. Vzpomínám si na jistého JUDr. Humpolce z právnické fakulty, kterého popadly na fakultě bolesti. Pak se ukázalo, že jde o slepé střevo. Měl to být banální zákrok. Ale na sále nastala komplikace a pan doktor zemřel na operačním stole. Říkám si, proč mám takové negativní myšlenky. Asi proto, že tohle nemocniční prostředí nemám rád. A instinktivně se ho bojím.

Postel se zastavuje u velkého okna, které mi připomíná okénko na výdej jídla ve školní jídelně v základní škole. Jenže tohle okno je obrovské. Na druhé straně nikdo není. Muž říká: „Musíme na něj počkat. Zavolala jste ho vůbec?“ „Ano,“ odpovídá žena. Je mi vysvětleno, že čekáme na zřízence z operačního sálu. Muž a žena, kteří mě sem dovezli, o čemsi hovoří. Nevnímám je. V jeden moment se na mě podívají. „Víte, jak se jmenuji?“ ptám se jich. Vzpomínám si na zážitek své ženy z jiné nemocnice, kdy ji měli operovat tlusté střevo a nechali jí takto ležet v lůžku před sálem, kdy k ní po chvíli přišel pán v bílém plášti se slovy: „Vy jste ten žlučník, že!“ „Pane doktore, ne. Mě máte operovat tlusté střevo.“ „Aha,“ odpověděl lékař. „Ale nebojte se, to se neustále kontroluje.“ Zřízenkyně otevře šanon a říká: „Pech.“ „No, tak to máte správně,“ reaguji. „Pane, jestli se bojíte nějakýho omylu, tak vás musím ubezpečit, že tady se to všecko furt kontroluje,“ ubezpečuje mě muž. K okénku přichází zřízenec z operačního sálu. Přistrkuje k okénku velký vozík. Později si uvědomím, že to je operační stůl. Zároveň do okénka strká jakýsi pásový podavač. Naklání ho a strká ho pode mne na mou postel. „Převalte se,“ instruuje mě. Pás zajíždí pode mne a já se začínám po běžícím pásu přemisťovat do operačního sálu. „To už tady mám pro vás připravený operační pult.“ Ubezpečuje mně. Pásové zařízení mě přemístí na operační stůl. Pán mě instruuje, abych si lehl na záda. Zbytek už zařídí. Ještě na operační stůl pokládá můj šanon. Pak povolí brzdy a odváží mně na operační sál. Projíždíme kolem různých operačních sálů. V některých se operuje. Připadám si jako v Dantově pekle. Nakonec mě zaparkuje pod obrovským operačním reflektorem. Pomocí jakýchsi hejblat nazdvihuje desku operačního stolu. Patrně do výše svého břicha. Pak mě začne natírat jakousi látkou. Položí přese mě modrozelený lajntuch. Nad mým hrudníkem je umístěna jakási hrazdička, přes kterou je položeno ono modrozelené plátno. Tak abych na sebe neviděl. K operačnímu stolu přichází paní doktorka Macháčková a ještě jeden lékař. Paní doktorka mi podá ruku: „Tak za chvilku začnem.“ Lékař se mi představí: „Jmenuji se Karel Beneš. S kolegyní vás budeme operovat.“ Obracím se k paní doktorce: „Jak dlouho to bude trvat?“ „Tak půl hodiny,“ odpovídá. „Nejsložitější je na tom to šití. Někdy to může trvat i déle.“ Pani doktorce důvěřuji. Asi proto, že je to žena a já se v přítomnosti žen cítím dobře. Cítím se jako malý chlapeček. U maminky. Bude se řezat a pak šít. Pana doktora Beneše příliš nevnímám. „Co byste rád poslouchal?“ ptá se mne paní doktorka. „To máte jedno,“ odpovídám jí. Ale nic už nedodávám. Posledně, když mi odstraňovali ledvinové kamínky, se mě také ptali, jakou hudbu chci poslouchat a já řekl, že klasiku a oni mi dali na uši sluchátka, ve kterých po celou dobu zněla dechovka. Hodinu jsem poslouchal dechovku. Pak se mi udělalo na zvracení a bylo mi dost dlouho špatně. Otázka ohledně toho, jaký hudební žánr bych rád poslouchal, mi tedy přišla jako hodně irelevantní. A stejně tomu tak je i dnes. Je to irelevantní a v tomto duchu i odpovídám. Na sále hraje rádio. Slyším techno. „Tak začneme,“ oznamuje mi pan doktor. Cítím, jak mi můj pohlavní úd, do něčeho sevřeli. Paní doktorka mi říká, že teď budou aplikovat tu lokální anestezii. „Jste na něco alergický?“ ptá se mě paní doktorka. „Myslím, jestli vám nevadí třeba umrtvení u lékaře.“ „Ne, tak to mi nevadí,“ odpovídám. Před nedávnem mi trhali zub, takže to vím bezpečně.“ „Tak to je dobře,“ odpovídá paní doktorka a dodá: „Teď to štípne.“ A ono to skutečně štípne. Operaci příliš nevnímám. Někdy to trošku zabolí a já zasténám. Paní doktorka se mě pak zeptá, jestli je všechno v pořádku, a já řeknu, že ano. Někdy přidá umrtvení. Probíhá to dobře. Náhle se však paní doktorka nade mnou nakloní. V její tváři, kterou nemohu příliš dobře vidět, protože nemám brýle, se cosi zrcadlí. Dílem úlek, dílem překvapení, řekl bych. „Pane Pechu, víte o tom ošklivém žlutém fleku, co máte na žaludu? Jak se vám to pro Boha stalo!“ Přemýšlím, o čem mluví, a za Boha mě nic nenapadá. „Jaký ošklivý žlutý flek?“ říkám si.

O ničem nevím. Jediná taková mimořádná událost, která se mi vybaví a která by mohla být příčinou onoho ošklivého žlutého fleku, který přivodil ono zděšení paní doktorky, se odehrála loni v listopadu. Tehdy se mi na žaludu udělala skutečně velká podlitina. Stalo se to v průběhu milování s Adélou. Ale to mi přijde jako nesmysl, protože podlitina za nějakou dobu zase zmizí. Tu podlitinu jsem ale tenkrát nemohl vidět celou, protože mi nešla přetáhnout předkožka a část byla pod tou nepřetaženou předkožkou. A bylo to nepříjemné. Trochu bolestivé. Asi jako kdyby mi někdo chtěl říci: „Vy s Adelou nejste pár.“ Což byla vlastně pravda. To milování se vlastně až tolik nevydařilo, i když bylo velice hezké. Poté jsme oba stáli nazí v koupelně. Adéla se dívala na můj stále ztopořený pyj, na kterém byla markantně vidět ta podlitina, a svěřila se mi: „Nejdřív jsem se až lekla, že menstruuji, když jsem si toho všimla.“ Nic jsem neříkal a díval se také na svůj penis. Přišlo mi to neuvěřitelné. Ale bylo mi jasné, jak se to stalo nebo mohlo stát. Taky jsem se díval na Adélu. To, že jsme se pomilovali, nás zaskočilo a překvapeně jsme se při tom jeden druhému dívali zblízka do tváře, tak trochu jako v Jiříkově vidění a jako bychom chtěli říci: „Jak se nám tohle přihodilo?“ Inu, bylo to pro nás oba překvapení. Ale překvapení bývají někdy hezká. Někdy hodně. A tohle bylo velmi hezké překvapení. Jen to trošku zabolelo. „Přece nejsme žádní milenci, nebo ano?“ ptal jsem se sám sebe. A jak jsme tam stáli naproti sobě nazí v té koupelně a jak se Adéla dívala na ten můj stále ještě mírně ztopořený penis, na který jsem se konec konců díval i já, uchopil jsem ji za ňadra a polaskal je. Ona se usmála a dala mi najevo, že se jí to líbí. Byli jsme opojeni jeden druhým. Pamatuji se, že se na ni také usmívám. Lituji, že musí do práce tak brzy a že na sebe nemáme víc času. Je mi jasné, že můj problém s předkožkou je vážný. Říkám si, že musím k lékaři. Ale pak to také zabere tak dva měsíce, než se odhodlám ke své uroložce. Nejdříve ale zajdu k praktické lékařce. Ale musím říci, že určité věci jsou mi ženantní. Ale on tenhle ostych je na škodu věci.

„Asi… Vlastně nevím,“ odpovídám tady na operačním sále paní doktorce na její otázku, kde se na mém žaludu vzal ten žlutý flek. „Možná je to tam od listopadu,“ říkám zmateně. „Ale to přece nemůžete nechat jen tak!“ namítá paní doktorka. Je mi jasné, že Adéla s tím nemá co do činění. Dokonce mi taková představa přijde až absurdní. A ošklivá. Navíc, skutečně nikdo neví, o co se jedná. „Pošleme to na histologii,“ uzavírá tuhle debatu paní doktorka. „Kdyby to nechtělo zmizet, budete s tím muset na dermatologii.“ Operace trvá ještě dlouho. A mě začínají bolet záda. Pak je konec. Oba lékaři mi potřesou rukou. Já jim děkuji. „Byl jste skutečně dobrý pacient. Velice klidný. Dobře se na vás operovalo,“ říká mi pan doktor Beneš. Paní doktorka se k němu připojuje. „Tak tu věc na tom vašem žaludu sledujte, a když to nebude chtít zmizet, zajděte na tu dermatologii, v nejhorším i k nám na urologii,“ loučí se se mnou paní doktorka.

Lékaři odcházejí ze sálu. Z rádia se line techno, které hrálo po celou dobu operace a které jsem vnímal jen občas. Přichází lapiduch, který mě sem přivezl od „odběrového okénka“ – jak začínám tomu místu říkat. „Tak už to máte za sebou, pane,“ říká mi. „A ani to nebolelo,“ odpovídám. „No, vidíte, pane,“ říká lapiduch žoviálně. „Kolik je hodin?“ ptám se. „Čtvrt na osm, pane,“ odpovídá a já si říkám, že jsem na sále byl přes hodinu. Mezitím jsem převezen k „odběrovému okénku“, kde jsem pásovým podavačem přesunut do své postýlky, které se ujímají oba zřízenci z urologie z lůžkového oddělení. Oba sice mlčí, ale já mám chuť mluvit. „Tak víte, že to šlo,“ říkám jim. Pán nade mnou cosi zamumlá a já pak už mlčím a čekám, až je moje postel vmanévrována na své místo v mém pokojíku. Jakmile zřízenci odejdou z pokoje, vstávám a oblékám se do pyžama. Ale tady musím připomenout, že v mém případě je slovo „pyžamo“ až příliš honosné. Obvykle totiž na spaní nosím staré jégrovky. „Tak už hotovo?“ ptá se můj spolupacient. „Hotovo,“ říkám a vzápětí dodávám: „Pech Petr, jméno mé, vážený pane! Omlouvám se, pokud jsem na vás působil nepříjemným dojmem, ale byl jsem celý den v neobyčejném transu.“ „Já jsem Ludvík… Ludvík Janeček,“ představuje se mi můj sympatický spolubydlící spolupacient. „Večeře už asi není, co?“ ptám se Ludvíka. „Není,“ opáčí. „Ale řekněte si sestře. Možná, že by se pro vás něco sehnalo.“ Ani se nemusím obracet na sesternu, neboť krátce nato se otevřou dveře a vstoupí sestřička: „Tak všechno v pořádku, pane Pech!“ „No, úplně ne, sestřičko, protože mám hlad, že bych sežral celou krávu. Nenašlo by se tam něco k jídlu? Víte, že jsem od včerejšího večera nic nejedl.“ „Ale jinak se cítíte dobře,“ naléhá sestra. „Ano, cítím se naprosto dobře,“ ujišťuji sestru. „Ale je tu nebezpečí, že zemřu hlady.“ „No, tak já se vám půjdu po něčem podívat, pane Pechu, ale kdyby něco. Kdybyste měl bolesti, tak se nám laskavě ozvěte,“ říká sestra a odchází. „To se teda, sestro určitě ozvu. Ale teď jsem se už ozval, že mám hlad a že jsem kvůli vám celej den nejedl. To je šílenství!“ Sestra odchází a já se vypravuji ke své skříňce, ve které mám své věci včetně mobilu. A ten právě potřebuji, neboť chci zavolat své ženě, že už je po všem. Tak tedy volám. Žena odpovídá okamžitě: “Tak co?“ „Tak jsem obřezanej. A asi tu budu minimálně do rána. A jak jsem to tady sledoval, určitě i další den.“ „A jak se cítíš?“ „Celý den jsem nejedl. Mám hlad, že bych sežral celou krávu!“ říkám mrzutě do telefonu. „A co kdybych ti, miláčku, něco, přivezla? Teď večer. Mohu tam být za tebou za půl hodiny. Mám tady přírodní krůtí řízky.“ Chvilku přemýšlím a žena pokračuje v argumentaci: „Vařím líp než nemocnice a to ty velmi dobře víš.“ „Ano, to já vím, ale není přeci jen zbytečné… Navíc sestra mi slíbila…“ Odmlčím se a pak to rozseknu: „Víš co? Tak přijeď i s tím jídlem. A taky mi vem s sebou ty prášky, co beru.“ A skutečně za tři čtvrtě hodiny se objeví u vchodu na naše oddělení s krabičkami se stravou. Ženu odvádím do našeho pokojíku. Tam ji seznamuji se spolupacientem Ludvíkem. „Moc mě těší, milostivá paní,“ říká. Žena k němu kývne a přede mne předkládá campingový servis: talíře a příbory a servíruje mi přírodní krůtí řízeček, který je samozřejmě skvělý. Náhle se otevírají dveře a vstupuje pan doktor Beneš a sestřička. „Pane Pechu, nechte si chutnat,“ zdraví mě pan doktor. Představuji svou ženu panu doktorovi. „Přišel jsem to zkontrolovat,“ vysvětluje pan doktor. Vstávám od stolu. Automaticky si stahuji kalhoty. Je vidět, že v tom už mám praxi. Na pana doktora vystrkuji svůj zabandážovaný penis. Mírně krvácí. „Pyžamo“ je také zaneřáděné od krve. I já mám ruce trošku od krve. Není to příliš estetický pohled. Určitě bych to neukazoval své ženě. „Zdá se, že to vypadá dobře,“ konstatuje pan doktor. Žena nás oba sleduje zezadu. Naštěstí jsem v županu, takže na ní nesvítí moje chlupatá bílá zadnice. Je to bizarní situace. „Je docela možné, že to přijde k sobě,“ vysvětluje pan doktor. „Měl byste si vzít něco proti bolesti. My vám něco dáme.“ Sestra mi dá do ruky lék proti bolesti: „To si vemte!“ Okamžitě ji uposlechnu. Umyji si ruce a vracím se k malému stolku, u kterého sedím se ženou. Pan doktor a sestřička se s ní rozloučí. A jsme tu opět sami. Jídlo zblafnu do posledního drobečku. Žena je ráda, že mi chutná. Je na ní vidět, že se uklidnila. Pan doktor na ní patrně udělal dobrý dojem. „Miláčku, kde je tu toaleta?“ ptá se mne a já ji odvedu do naší koupelny, kde jí ukazuji kabinku, do které může jít. Neuvědomuji si, že jsem ji nevysvětlil, které tlačítko je světlo a které zvonek na sestru. Objevuje se sestra: „Volal mě někdo?“ „My se omlouváme, žena se spletla a zmáčkla špatný vypínač.“ „To nevadí,“ vzdechne sestra. Žena se vrátí z toalety. „Tak já už půjdu,“ řekne mi. „Mám spoustu práce.“ Doprovodím ji ke dveřím a rozloučím se s ní. Žena mě navštívila ještě několikrát a přinesla mi během mého čtyřdenního pobytu různé věci, které jsem potřeboval.

Třetí den mě navštíví Adéla. S ní jsem byl domluven. O tom, že půjdu do nemocnice, věděla, protože jsem jí to řekl. Řekl jsem ji i kvůli čemu. Neřekl jsem ji ale všechny detaily. Něco jsem si přeci jen nechal pro sebe. Ta operace ji naplnila nezřízenou zvědavostí, alespoň se tak tvářila. „Pak mi to budeš muset ukázat, až to bude hotové!“ řekla mi. Zatvářila se u toho tak trochu jako tenkrát v té koupelně. „Jistě, Adélko,“ odpověděl jsem jí, „a kdyby to šlo, tak bychom to mohli i vyzkoušet, jestli to funguje.“ No, sice jsem to řekl tak trochu ironicky a tak trochu v žertu, ale myslím, že Adéle bylo docela zřejmé, že to myslím i tak trochu vážně. „To víš, že jo,“ konejšila mě a kousavě k tomu dodala: „Ještě k tomu přibereme tvojí ženu, viď!“ Hovor na toto téma jsme si ještě několikrát zopakovali a měl více méně stejný průběh. Od onoho listopadového rána, které nebylo nijak sychravé a ponuré a kdy jsme se spolu pomilovali, možná v důsledku převládajících meteorologických podmínek, se tenhle experiment mezi námi neopakoval – smím-li to vyjádřit takto. Možná by se opakoval, ale to bych musel být mužem bez závazků. A pokud vím, byla tam ještě jakási jiná komplikace, kterou nehodlám rozebírat a o které si myslím, že by se snadno vyřešila. Nicméně krátce na to mi Adéla řekla: „Jseš pěkný číslo.“ Řekla mi to ve vlaku, kdy mi také lakonicky odpověděla na mou poznámku, že to s ní chlapi nemají jednoduché. „Ne všichni, jak víš…“ opověděla mi, přičemž po mě vrhla významný pohled. Ale tyto rozverné časy byly pryč a Adéla si hledala lásku. Opravdovou lásku. Jenomže s tou je to v pokročilém věku jako se šafránem, aneb – jak říká moje žena – to starý zboží je už dávno přebraný a ti, co zbudou, jsou podezřelí, proč zůstali sami na ocet. A lásku s ženatým mužem Adéla nepovažovala za opravdovou lásku. Podle ní to nemohlo fungovat. V tomto jejím krédu se zrcadlila určitá životní zkušenost. A ani já jsem si nebyl jistý, že by něco takového mohlo fungovat. Tím jsem myslel pro nás oba. A ani jsem nic takového Adéle nepřál, ani nenavrhoval. A ani to nepožadoval. Nejsem hlupák, abych se nedokázal vcítit do její situace. Přátelství mezi námi však setrvávalo. Ona mi říkala prakticky o všem, co se mihlo jejím životem, který mi nepřišel nijak šťastný. Takže jsem toho o ní poměrně brzy věděl hodně. A bylo toho tolik, že i má drahá matka se mi postěžovala: „Petříku, poněkud mě znepokojuje, že toho o ní víš tolik.“

Pokud jde o ni, někdy jsem si říkal, že je příkladem takového toho syndromu, s nímž jsem měl možnost se seznámit několikrát ve svém nejbližším okolí. Zde je modelová situace. Děvče se narodí a tatínek odejde od rodiny ještě, když je holčička malá. Holčička vyroste, časem zestárne a promění se ve zralou ženu. Během těch let se setkává se svým otcem a udržuje s ním kontakt. Otec je na ní pyšný. Především proto, že je hezká a mladá. Ale i to se časem mění. A s přibývajícími vráskami, které se začnou objevovat na tvářích opuštěných dívek, se zvyšuje frekvence uštěpačných poznámek ohledně stáří a stárnutí. Řekněme si, že takovéto poznámky jsou ze strany jejich ještě starších otců, kteří se sami ocitají na hranici kmetského věku, poněkud nevkusné. Cosi to o nich říká. Tedy o těch tatíčcích. Tatíček je ale zároveň takový motýl, který poletuje od jedné partnerky k druhé. A jak dcera stárne a nabírá životní zkušenosti, začíná si čím dál tím více uvědomovat skutečnou povahu svého milovaného tatíčka, která zůstává ukryta za přívětivým zevnějškem, a kultivovaným vystupováním a někdy často i určitou aurou váženosti. Takový pán je ve skutečnosti hédonista a chce si užívat, což se dost často nedá jen tak snadno rozpoznat. Nota bene pokud k němu máte nějaké hlubší citové pouto. Takový člověk se chce všem zalíbit. Obvykle také žije s družkou nebo manželkou a může mít další děti a tedy i další rodinu. Nastává zde situace, kdy kdysi opuštěná dcera musí soupeřit s členy otcovy nové rodiny, kteří ji dost často nechtějí vpustit mezi sebe. Někdy dávají dosti okatě najevo, že mezi ně nepatří. Tragedie obvykle nastane po smrti takového tatínka, kdy se ukáže, že naděje, které opuštěná holčička vkládala v dědické řízení, kdy doufala, že se něčeho domůže, se ukážou jako liché. Nejde o to, že by takové opuštěné dcery byly tvrdě materialisticky založené, dost často pro ně majetek sám o sobě moc neznamená, ale tady v tomto případě může mít dědictví po otci symbolický význam, tyto kdysi opuštěné dcery v tom vidí určitý důkaz lásky. Že tatíček byl sice možná proutník, upustil rodinu a o nic se nestaral, ale nakonec se zachoval jako milující otec, protože dcerce, kterou kdysi opustil, zanechal jako důkaz své lásky určitý majetek. Většinou ale po tatíčkově smrti přijde zklamání. Často se ukáže, že všechno nebo většinu schramstnou jiní a u kdysi dávno opuštěné dcery dochází ke zklamání, které přeroste v pocit strašné křivdy. Život někdy nebývá spravedlivý.

Adélin otec odešel od rodiny, když ji byly dva roky. Byl spíše vyznavačem volnosti, která mu dovolovala, aby přeletoval od jedné ženy ke druhé. Dceru měl sice rád, ale ne tolik jako dcera milovala jeho. Navštěvovala svého otce v domku, který měl za Prahou a kde žil se svou novou ženou, která byla mladší než Adéla. Macecha se jmenovala Jitka. Jitka začala v poslední době dávat Adéle najevo, že si jí u nich doma nepřeje, že k nim do domu nepatří, ačkoliv tam byla zvyklá jezdit od raného mládí a k domku svého otce si vyvinula citový vztah. Poslední dobou se Jitka už přestávala ovládat a na adresu Adély používala vulgarismy. Nakonec ji otec a Jitka požádali, ať si odveze své věci. Požádala spíše Jitka. Otec tomu jen přihlížel, protože si nechtěl rozbíjet rodinou pohodu. A v rámci této pokřivené logiky jeho vlastní dcera už do té jeho nové rodiny nepatřila. Bližší košile než kabát. Ale k tomu došlo, až několik měsíců poté, co jsem se vrátil z nemocnice. Muselo to být vážné, velmi vážné, protože v té době mě Adéla měla za největšího vyvrhele lidstva, ale přeci jenom mi telefonovala, aby mi to všechno vylíčila v bizarním telefonátu, když mi volala z jakési dálnice v Bavorsku, po které se řítila rychlostí sto padesát kilometrů v hodině, přičemž v jedné ruce držela volant a v druhé telefon u ucha. Mobil jí čas od času vypadl na podlahu, kde ho v této rychlosti hledala. Jediná z dobrých rad, kterou jsem jí v tento moment byl schopen dát a která byla asi i smysluplná, byla ta, aby mi proboha zavolala později, až někde zaparkuje, a ne, aby mi volala za zběsilé jízdy po dálnici. Patrně tuto radu neslyšela, neboť se dál řítila ve svém voze zběsilou jízdou po dálnici. Náš hovor trval nějakých 21 minut 58 sekund, což je dost času, aby se člověk při této rychlosti parádně zabil, případně zmrzačil. Myslím, že když zavěsila, že jsme se dohodli, že se sejdeme a věc probereme v klidu, ale Bůh ví, nakolik vážně to myslela. Ironií osudu to byla právě Adéla, která přesvědčila svého otce, aby si vzal Jitku za ženu, protože se jí nelíbilo, že ji prostě odhodil, ačkoliv toho pro něj tolik učinila. Zde se samozřejmě nabízí otázka, jestli se dobrosrdečnost vyplácí.

Já říkám, že ano, i když se výsledky nedostaví okamžitě a i když se to někdy takto ošklivě zvrtne. Ten den, kdy mě navštívila Adéla, jela za svým otcem. Už nevím, při jaké to bylo příležitosti. A je docela možné, že jsme o ničem takovém nehovořili. Možná jela za svým otcem malovat. Přivezla mi banán. Byla to první věc, kterou mi po našem setkání, když jsem ji – tak říkajíc – odchytil na chodbě, kterou bloumala a hledala mě, od ní dostal. „Děkuji,“ řekl jsem jí a dodal: „Banán jsem měl ale dneska k snídani.“ „Tak si ho schovej a dáš si ho později.“ A skutečně jsem její radu uposlechl a schoval si ho do šuplíku nočního stolku. To jsem ještě nevěděl, že příští den půjdu domů a že ho sním společně se svou milovanou ženou u nás doma. Manželce řeknu, že mi ho přinesla Adéla, na což mi má žena opáčí: „Tak ho sníme na její počest.“ A pak ještě žena dodá, že to od ní bylo hezké, že mě navštívila a že má šlechetné srdce, což – objektivně řečeno – ona má. Taková byla tedy budoucnost tohoto banánu, který jsem si schoval do nočního stolku. Zároveň jsem si všiml knížky, kterou jsem se zde během svého pobytu snažil číst. Ukážu jí Adéle, která řekne, že ten autor je celkem nudný, s čímž jsem musel souhlasit. „Ale přinesla jsem ti ještě něco dalšího,“ usměje se na mě. Jdeme si sednout k malému stolku, u kterého sedám také se svou ženou, když za mnou přijde. Můj nemocniční pokoj je prázdný, neboť pan Ludvík někde trajdá ve svých trenýrkách a modrém tílku. Prostřední postel v našem pokoji je stále neobsazená, ale už večer nám do ní strčí jednoho postaršího pána, kterému nebude v noci nijak dobře a u něhož se bude často stavovat lékařka a sestry. Tento pán bude vše absolvovat s neobyčejným filosofickým klidem. Nadhled tohoto pána si nás s panem Ludvíkem získá. Ale k tomuto obsazení, jak jsem již řekl, dojde až večer. Zatím budoucnost našeho pokojíku neznám a sedím u stolku a jsme zvědav, co na mě Adéla vytáhne ze své tašky. Vytáhne obálku, ze které vyjme obrázek, který – jak mi je už od pohledu jasné – sama namalovala. Je na něm namalován mírně ztopořený penis a zezadu je na něm napsáno jejím někdy těžko čitelným písmem: „Přišel neoholen neobřezán… Pro tebe 4. 7. 2016“ A její hranaté razítko. Obrázek si prohlížím. Zároveň si vybavuji, jak jsem jí líčil svou návštěvu pana doktora, který mi dal ony instrukce ohledně holení. Ta historka ji asi nějak utkvěla v hlavě. Nemyslím si, že obrázek byl malován v poslední době. Říkám si, že byl namalován již dříve, což mi zhruba o měsíc později potvrdí ve Slavonících na náměstí, těsně před odjezdem do Prahy. Budeme tam sedět na náměstí a pojídat meloun. Zde mi Adéla řekne, že ten obrázek namalovala už dřív a že ztvárněný penis je penisem jistého Carlose. Na což nic neřeknu. Snad jen ze sebe resignovaně vydám: „Hm.“ Při této příležitosti také Adéle sdělím, že jsem ten obrázek ukázal své ženě, za což mě pochválí. Neřeknu jí, ale že se podivovala, jestli ten ztvárněný penis není tak náhodou můj penis, na což odpovím, že ten obrázek je staršího data. Což má drahá manželka přijme jako vyhovující odpověď, protože ji to tak také i připadá. A naše konverzace s Adélou se posune však k poněkud pragmatičtějšímu bodu, kdy mi Adéla řekne, že bych asi své manželce měl říct, že když jsem do oněch Slavonic přijel, že jsem ji tam potkal, protože je přesvědčena o tom, že se dříve nebo později dozví, že jsem tam byl s ní. A že ví, že jsem manželce neřekl, že tam jedu společně s ní – tedy Adélou –, což tak trochu chápe jako lež z mé strany. A ona to nemá ráda, když se lže. Já nakonec také ne. O několik dní později skutečně své ženě řeknu, že jsem Adélu v oněch Slavonících potkal. Na to mi moje žena řekne, že je ráda, že tam Adéla byla, že jsem tam alespoň nebyl sám. O další den nebo dva později si uvědomím, že jsem udělal chybu a že jsem klidně mohl své ženě říct už před odjezdem do Slavonic, že tam jedu společně s Adélou, protože by ji to vůbec nevadilo. Z tohoto důvodu ji řeknu celou pravdu, že jsem tam odjel už z Prahy s Adélou a že jsme se tam první večer ubytovali spolu v hotelu U Růže a příští den se přestěhovali k Adélině kamarádce Líbě. Žena se podiví, proč jsem jí to neřekl rovnou před odjezdem a já jí řeknu, že jsem v ní nechtěl vyvolávat nějaká nemístná podezření. Žena nad tím jen zavrtí hlavou. Tohle se Adéla ale dlouho nedozví. Ale nemá cenu utíkat příliš do budoucnosti. A zatím bude lépe, když zůstanu v tomto nemocničním pokoji a nikoliv v pokoji hotelu U Růže, daleko na jihu Čech, téměř na hranicích s Rakouskem.

Takže v této pražské nemocnici sedíme spolu u stolku mého nemocničního pokoje a po chvilce prohlížení odložím obrázek do šuplíku svého nočního stolku. Dále vytahuje Adéla ze své tašky obálku z Foto Škoda, kterou jsem jí musel před nějakým časem dát spolu s nějakými fotografiemi. Možná z výletu na Hlubokou nad Vltavou. Otevírám obálku a nacházím v ní pět tisíc korun českých. Jsem překvapen a tak trošku i zaskočen, protože nemocnice není vhodné místo na přechovávání peněz. Zároveň jsme se dohodli, že ty peníze vrátí mě, nikoliv manželce. Ta o ničem neví, a ani jsem ji do toho nechtěl zasvěcovat. Bylo to takové naše tajemství. „Tady ti to vracím,“ říká mi. „Chtěla jsme ti to dát. Je to z toho mého pronájmu. Jakmile budu mít další, tak ti je dám.“ Je to splátka dluhu ve výši osmnácti tisíc korun. Po téhle splátce mi bude dlužit už jen sedm a půl tisíce korun. Ty peníze jsem ji poskytl někdy v prosinci loňského roku, kdy se jí rozbila spojka u jejího francouzského auta. Ani jsem vlastně nenaléhal, aby mi ty peníze vracela. Dokonce mi nabízela, že bych si ho mohl někdy půjčit se svou ženou. Dokonce mě ho nechala řídit po Praze. Jelo se s ním celkem hezky. Bylo to někdy začátkem roku a ona mi řekla: „Ono to auto je celkem z velké části už tvoje.“ To mi řekla asi z toho důvodu, že jsem jí k němu koupil, kromě nové spojky, i nové stěrače, protože ty staré jí jaksi přestaly fungovat. Jaksi jsem ji tehdy něco hloupě, nebo spíš neuváženě, poradil ohledně stěračů. Navíc jsem počítal s tím, že se v obchodě poradí s nějakým odborníkem. Ona se sice poradila s někým, ale ten někdo zneužil její neznalosti a prodal ji něco, co ji na nic nebylo a co nepotřebovala. Tady v nemocnici jsem ale zaskočen. „Adélo, to není dobrý nápad. V nemocnicích se krade. Zatím si ty peníze nechej.“ „Tak dobře,“ podvolí se mi po chvilce handrkování. „Ještě si je nechám u sebe.“ „Ano, a já si je pak od tebe vezmu. Jo!“

„A jak ti vlastně je?“ ptá se. Nejdřív jí začínám podrobně líčit čekání na operaci, ale pak jsem to začal přeskakovat, protože jsem jí to už vlastně líčil telefonicky předtím. Adélu to zajímá. „Nechceš se podívat?“ ptám se jí a jdu do rohu místnosti, abych si sundal pyžamo. Adéla nasadí podobný výraz jako tam u nás v té koupelně. Ale pak se zarazím a řeknu jí: „Radši ti to ukážu někdy jindy.“ A vrátím se ke stolu, kde jí řeknu: „Nevypadá to příliš hezky. Je to celý zafačovaný. Obvaz je zakrvácený a koukají z toho stehy. Ty stehy se pak samy rozpustí, takže je není třeba vytahovat. Z toho bych se asi zbláznil.“ Naliji nám oběma skleničku vody. Adéla se napije. „Takže to krvácí?“ ptá se. „Ano, a úplně nejblbější je ta ranní erekce. Ale už se to lepší.“ Později si řeknu, že to asi byla chyba, že jsem jí to měl ukázat tak, jako to bylo, aby viděla ten zlomený symbol mužnosti zabalený do zakrváceného obvazu, ze kterého vykukovaly stehy. „No, pak mi tam našli ten žlutý flek. Prý byl velký. Ale ještě jsem ho neviděl.“ „A co to je?“ „Poslali kousek předkožky na histologii, takže se uvidí. Ale nic mě tam nebolí, nic mě tam nesvědí nebo nepálí. Jinak bych o tom věděl už dávno.“ „A jak to mohlo vzniknout?“ „Nevím, před časem jsem tam měl podlitinu.“ „No, ale podlitina přece po čtrnácti dnech zmizí.“ „Nevím, fakt nevím. Nejsem lékař. Pojď se raději bavit o něčem jiném. Myslím, že už brzy půjdu domů.“ „Petře, to si nemyslím. Tady si tě nechaj přes ty svátky. Rozumíš. Pak přijde vizita a teprve potom. Vizita přece o svátcích nebude. Vždyť i já mám kvůli nim volno.“ „Asi máš pravdu. A co budeš dělat?“ „Ach mám jít skákat na padáku a pak budu hrát tenis.“ Zmínka o skákání s padákem mě poněkud překvapuje.  

„No, já bych vlastně potřebovala čůrat.“ „No, jistě,“ říkám ji a vedu ji k nám do koupelny. „Naše koupelna je propojena s vedlejším pokojem, který je však dámský. Ono se mi totiž stalo, milá Adélo, že když jsem se včera šel umýt, narazil jsem na osmnáctileté děvče z vedlejšího pokoje. Oba jsme se navzájem lekli jeden druhého.“ „Aha,“ poznamená a dodá: „Je to tu takové socialistické.“ Musím jí dát za pravdu. Ale má ten výraz v obličeji jako onoho listopadového rána. „A tady je ta mísa, na kterou si sedneš,“ řeknu jí a zavedu ji do kabinky. Ukazuji jí a zároveň ji upozorňuji na dvě sady vypínačů: „Tento vypínač je zvonek na přivolání sestry, tak ho ani raděj nemačkej a tenhle je zase světlo.“ „Aha,“ poznamená. „A tady si přečti nápis: SEM SI MŮŽETE POVĚSIT MOČOVÝ SÁČEK!“ Ten nápis ji rozesměje. Ale pak zvážní. „Takhle to měli v té italské nemocnici,“ vzpomene si na svého bývalého italského přítele, který vlastně byl také operován na urologii. „A teď mě tu laskavě nechej samotnou, abych se tu mohla v klidu vyčůrat.“ Inu, řekl jsem si, proti gustu žádný dišputát a odešel do pokoje.

Za chvilku přichází do pokoje za mnou. Sedá si ke stolku. Otevírají se dveře a v nich zahlédnu hlavu pana Ludvíka. Pan Ludvík hned zavírá, ale já na něj volám: „Pane Ludvíku… Klidně sem můžete přijít.“ Pan Ludvík se osmělí a vstoupí. „Já jsem si myslel, že jsem vlezl do jiného pokoje.“ Přitom sleduje Adélu. „Adéla,“ představuji je. „Pan Ludvík.“ „Velmi mě těší,“ říká pan Ludvík. „Ale já vás tady nechci vyrušovat.“ A odchází z pokoje. Stejně si myslím, že Adélin čas se nachyluje ke konci. Ještě chvilku si s Adélou povídáme a pak se konečně zvedne k odchodu. Doprovázím jí k východu, kde se navzájem políbíme a pak odchází pryč. Vracím se na pokoj. Koukám se na obrázek, který mi dala a pak ulehám na postel. Brzy usnu.

Ten den se toho už moc nepřihodilo. Pan Ludvík se vrátil na pokoj a lehl si do postele s nějakou novou knihou. Podle všeho zase nějakým šestákovým románem z divokého západu, neboť tento literární žánr zbožňuje. Já si také lehl do postele, ale bez jakéhokoliv literárního žánru a jen tupě koukal do stropu. Vzpomněl jsem si přitom na jakýsi článek od F. X. Šaldy o tom, jak znuděně sedí ve svém bytě na kanapi a přepočítává tečky na tapetě na protější zdi. Po chvilce jsem toho nechal a zavolal jsem ženu. Zmínil jsem se jí o tom, že tu za mnou byla Adéla. Žena mi řekne, že je ráda, že za mnou byla a pochválí ji, že se ke mně tak hezky chová. Žena mi slíbí, že za mnou přijde příští den. Navzájem se rozloučíme a zavěsíme. Přemýšlím, jestli si mám číst, ale pak odejdu do společenské místnosti, kde chodící pacienti obvykle sežvýkávají svou potravu. Jídelna je prázdná a pouštím si televizi a zjišťuji, že nic nedávají. Sedět se tu dlouho však nedá, protože jedna ze zářivek je rozbitá a vydává takový hluboký tón. Chvíli hloupě bloumám po chodbě. Zbytek dne se proměňuje v čekání na večeři. Večeře je nevalná. Dostal jsem kuřecí sendvič a pribináček. Sendvič sežvýkám ještě na chodbě a pribináček si beru s sebou na pokoj. Možná, že se bude v noci hodit. Asi kolem desáté hodiny přivážejí na náš pokoj nového pacienta. Je mu tak kolem sedmdesáti. Přivezla ho sanitka a skutečně mu není dobře. Dostává infuse a sténá. Ošetřující lékařka ho přijde zkontrolovat několikrát za noc. Pak usínám. Ani nevím kdy. Probouzím se brzy ráno. Pán ve vedlejší posteli je vzhůru. Zdá se, že mu je daleko lépe. „Dobré jitro. Jak se cítíte?“ ptám se ho. „Děkuji, už je to lepší. Ale včera to stálo za starou belu. Paní doktorka mi řekla, že jsem udělal moc dobře, že jsem si zavolal tu sanitku.“ „To jsem rád, že se cítíte líp,“ říkám mu. „Mimochodem já jsem Petr Pech,“ podávám pánovi ruku, kterou mi pevně stiskne. „Karel Malina,“ odpovídá. „A já jsem Ludvík Janeček,“ ozve se z postele u okna. „Tak to mě pánové těší,“ ozve se pan Malina. „Pane Malino,“ ozve se pan Janeček. „Tady v tomhle ústavu se život točí kolem jídla. Teď čekáme na snídani. Tu nám přinesou v osm. Nejdřív je dobré se umýt. A tady je ten problém. My tady máme koupelnu a o tu koupelnu se dělíme s dámským pokojem. Takže se může stát, že se tam setkáte s devatenáctiletou adolescentkou…“ „Ale pánové!“ směje se pan Malina. „Po čtyřiceti letech šťastného manželství na mě, prosím, nechoďte s devatenáctiletými adolescentkami! Já už ve svém věku chci klid.“ „No,“ připojuji se. „To jsou zájmy tady pana Ludvíka. Myslím, že jsem ji viděl v jídelně. Nosí kostkatý župan a tváří se naprosto nepřítomně.“ „Prosím vás, co taková mladá holka dělá tady? Tohle je přece poslední štace pro starý dědky, jako jsem já!“ diví se pan Malina. Pokrčím rameny a pan Ludvík dodá: „Pánové, to mi křivdíte. O ženy se příliš nezajímám. Nejdůležitější je tady to jídlo. V osm snídaně. Ve dvanáct oběd a v šest večeře.“ „Ano, je tu perfektní servis,“ připojuji se. „Každý večer vám tady dají vyplnit formulář, co si dáte zítra k jídlu, a já jsem si k dnešnímu obědu zaškrtnul vepřovou pečeni. Tak se dneska budu celý ráno těšit na tu vepřovou pečeni. A po obědě bude vzpomínat na to, jak jsem se perfektně nadláb.“  „A nepřibírají tady pacienti na váze?“ podivuje se pan Malina. „Ani ne,“ ozve se pan Ludvík. „Já jsem tady ubral čtyři kila.“ „A já jsem se nevážil,“ přiznávám se. A v tomto duchu pokračujeme do příchodu sestry. Ta jde hned za panem Malinou: „Tak co, pane Malino? Už je to lepší? Za chvíli přijde doktorka a podívá se na vás.“ „Už je mi mnohem líp, sestři,“ odpoví pan Malina. Sestra přijde k mé posteli, podívá se na mě a řekne: „Tak pane Pech. Po snídani vám uděláme převaz. No, a pak vás asi pustíme domů. Co říkáte?“ „No, já myslel, že tu budu přes svátky.“ „Vy nechcete domů za manželkou? Ta se tady o vás tak vzorně stará… Chodí za vámi každý den. Vozí vám sem různý věci a podobně. Nebo si myslíte, že to nevíme?“ „No, vidíte, pane Pech,“ ozve se pan Ludvík. „To je úplná výhra. Co já bych za to dal, kdyby mě odtud takhle elegantně vyšoupli. Vždyť mě tady drží už čtrnáct dnů!“ „Pane Janečku,“ napomene ho sestra. „Vás si tady ještě musíme nechat. Ještě nejste úplně vykurýrovanej.“ „Ach jo!“ posteskne si pan Ludvík. „Sestro, nejhorší je, že vím, že máte pravdu.“ Sestra nám všem změří tlak a teplotu a odejde. „Teda pánové,“ nechá se slyšet pan Malina. „Teda to tady máme fakt kliku! Protože ten personál tady je fakt skvělej. To bych vám nepřál zažít místní chirurgii. Tam se k vám tak pěkně nechovaj. A přitom doktoři jsou tam špičkoví!“ Postupně se s panem Ludvíkem umyjeme a připravíme na dnešní den. Adolescentku nikdo z nás v koupelně nezahlédne. Pan Malina zůstává v posteli. V osm hodin nám přinesou snídani. Dostanu jogurt a maličký koláček s džusem. Pak bloumám chvilku po chodbě a nakonec si mě zavolá lékařka na ošetřovnu. Tam mi převážou mýho pinďoura. Paní doktora mi oznámí, že dnes jdu domů. Až bude mít čas, napíše mi konečnou zprávu. Volám domů manželce, že půjdu domů. Že jí ještě zavolám. Hovor končím slovy: „A to jsem si objednal k obědu tu vepřovou pečeni…“ Manželka se zasměje a zavěsí. Odcházím na pokoj a začínám si balit věci. Na pokoj přichází paní doktorka. Mluví s panem Malinou. Pan Malina jí moc děkuje. Říkám si, že má příšerně dlouhou službu. Nechápu, jak to může vydržet. Paní doktorka mi řekne, že po jedenácté bude mít tu konečnou zprávu hotovou. Sbalím se a převleknu se do civilu. Ležím na posteli a čekám na jedenáctou hodinu. „Ale pane Pech,“ ozve se pan Ludvík. „To byste tu mohl ještě zůstat na tu vepřovou pečeni.“ „Pane Ludvíku,“ obracím se na něj. „Tak si tu pečeni dejte místo mě.“ Pan Ludvík řekne filosoficky: „Hmmm.“ A lehne si do postele s rodokapsem.  V jedenáct deset jdu na sesternu. Je tam i paní doktorka a předá mi konečnou zprávu. „Tak můžete domů, pane Pech.“ „Paní doktorko. Moc vám děkuji,“ potřásám ji rukou. „Tak za čtrnáct dnů přijděte na tu kontrolu. A ještě jsem vám chtěla říct, abyste si to mazal kalciovou mastí. Ta by vám mohla pomoct.“ Rozloučím se se všemi sestřičkami a jdu k nám na pokoj. Tam si potřesu rukou s panem Malinou. „Tak pane Malina, moc mě těšilo. A ať se uzdravíte!“ „Děkuji, pane, a hodně štěstí,“ potřese mi rukou. Odcházím k lůžku pana Ludvíka. Pan Ludvík je již ve svém „spartakiádním“ úboru – to jest v červených trenýrkách a modrém tílku. „Tak pane Ludvíku,“ loučím se s ním „Ať se brzy uzdravíte.“ „Jo, budu se snažit. A na tu vepřovou pečeni tady nepočkáte?“ „Kdepak. To si mohu nechat ujít,“ odpovídám mu. „Jen ho, pane Janečku nechte!“ ozve se pan Malina. „Ten si jde za lepším!“ Ještě se obrátím do pokoje a kývnu na pana Malinu a odejdu z pokoje. Projdu dveřmi a vypravím se do nemocniční lobby. Odtud zatelefonuji ženě, aby mě vyzvedla. Zatím se mi příliš nedoporučuje složité cestování městkou hromadnou dopravou. V jednom z obchůdků nahoře si dám smaženku. Za nějakou půlhodinku mě vyzvedne manželka. Na oběd jsem doma.

Ještě než mě žena vyzvedne, telefonuji kolegovi Kalinovi a řeknu mu, že panu magistru Dobešovi vypovím plnou moc. Kolega Kalina to jen schvaluje a říká, že to patrně vadit nebude. Pak se neudrží a vysloveně ze sebe vyhrkne do telefonu: „Petře, jen mu to pěkně vypověz! Vždyť on tě jen zneužíval! Nakonec ani peníze od něj stejně nikdy neuvidíš! Naše kancelář ti zaplatí tak akorát cesťák. Jen mu to vypověz! Na tvým místě bych se v tom neangažoval.“ A o pár dní později skutečně zašlu mail panu magistrovi, že mu vypovím plnou moc. Co on na to. O několik dnů později mi odepíše, že to je v pořádku. A tak mu pošlu oficiální dopis, ve kterém mu oznámím výpověď plné moci. Velice se mi uleví. Nicméně od něj přijde e-mail, abych to zatím neoznamoval soudu. Později to komentuje u nás v kanceláři kolega Kalina: „… se snad zbláznil…“ „Kamaráde,“ opáčím mu, „tomu se říká chucpe.“

Příští den doma při vlastoručním převazu odhalím rozsah toho ošklivého žlutého fleku a jsem šokován. Předtím jsem ho totiž neviděl. Vždycky mi penis převazoval nemocniční personál. Ten flek má podobu obdélníku o velikosti dva centimetry na šířku a jeden a půl centimetru na výšku. Vypadá velice hnusně, slizovitě. Začínám vážně uvažovat o návštěvě dermatologa. Zatím si ale říkám, že bych měl počkat na tu kontrolu za čtrnáct dní, kdy bych měl obdržet nález z histologie. Za pár dnů začínám chodit na procházky. Ten hnusný obdélník na mém žaludu začíná pomalu, ale jen velmi pomalu mizet. Z penisu mi stále ještě koukají stehy, ale ty mají časem zmizet. Při erekci někdy ještě trošičku krvácí. Uběhne skoro čtrnáct dnů. Rána se hojí. Už mohu bez problému chodit a ten žlutý obdélník prakticky zmizel. Jen je tam takové drobné místečku, kde se ještě drží, ale to už je jen skutečně maličké. Po čtrnácti dnech se vypravím do nemocnice na kontrolu. Kontrola proběhne rychle. Až překvapivě rychle. Krátce po mém příchodu, kdy se ohlásím v kartotéce, si mě zavolají. Pan doktor se mě ptá, jak se cítím a jestli nemám nějaké problémy s tou ránou. Říkám mu, že se to hojí. Ptám se ho na nález z histologie. „Ale nic tam nemáte. Jen jste měl nějaký zánět. Nic mimořádného,“ odpoví lékař. Pak sleduje obvyklý rituál. „Tak sundejte ty kalhoty,“ přikáže mi pan doktor a já si sundám kalhoty a spoďáry s takovou samozřejmostí jako si jiní lidé sundávají rukavice. Pan doktor to sleduje. Pokrčí rameny a pak mi řekne, ať se obléknu. „Tak z urologického hlediska jste v pořádku.“ „Pane doktore, a co ten flíček, co tam mám? On teda už z takových devadesáti procent zmizel…“ ptám se ho. „Vy tam něco máte? Já si ničeho nevšiml. Tak se ještě jednou svlékněte a já se podívám.“ Opět si sundávám kalhoty a spodky. Pan doktor se nakloní. „Aha, skutečně tam něco máte. To vypadá jako vřídek nebo vřídky. Takové malé. Ale to nebude nic závažného… Bolí vás to nebo pálí?“ „Vůbec ne.“ „No, nevím. To by mohl být nějaký herpes. Ale to by vám řekli spíš na dermatologii.“ „A jak by se to tam mohlo dostat?“ „No, od vaší partnerky... ale jestli to vůbec je herpes… nesvědí vás to, nepálí vás to…“ „Já jsem s partnerkou už dlouho ne to…“ „No, jak to tam jednou máte, tak už se to tam může držet pěkně dlouho. To může být klidně stará záležitost. Vy jste to nikdy neměl? Nikdy jste si toho nevšiml?“ „Ne, nikdy.“ „No, podívejte se. To je jako opar na rtech. Ale mně se to zase taky moc nezdá, že by to byl ten herpes. On to může být klidně nějaký druh plísně. To by se muselo otestovat...“ „A nemohlo to vzniknout, že se mi tam dostala nějaká nečistota. Koneckonců proto jsem chtěl tu obřízku. Z hygienických důvodů.“ „I to je možné. Podívejte. Já to nevidím jako problém. Navíc říkáte, že to mizí. Pokud vás to bude dál obtěžovat, tak běžte na tu dermatologii… Ale já si myslím, že to není nic vážného. To může být plísňové povahy. Mě to tak přijde. Na to se pak aplikují různé masti. Nevím. Nechte mě vytisknout konečnou zprávu.“ Zpráva je brzy vytištěna a pan doktor mi jí předá. „Tak děkuji, pane doktore,“ rozloučím se a odejdu. Během asi dvou dnů zmizí poslední stopy po onom žlutém fleku, který tak znervóznil paní doktorku Macháčkovou na operačním sálu a nakonec i mne.

O něco později se octnu s Adélou ve Slavonicích, kam jsem ji doprovodil na filmový a hudební festival. Je pondělí osmého srpna a my sedíme na náměstí, kdy pracovníci demontují improvisovanou scénu a kino na hlavním náměstí. Festival skončil a my zde trávíme poslední minuty před odjezdem. Adéla koupila meloun, který teď dojídáme na náměstí. Už během toho pojídání jsou mezi námi vidět zásadní rozdíly. Zatímco Adéla jí, aniž by po ní zůstaly jakékoliv stopy, pod mojí lavicí je už pěkná hromádka zbytků, které mi upadly na zem. „Prosím tě, to po sobě budeš muset uklidit.“ Říká mi a já ji uposlechnu a co mohu, to sesbírám do papírového kapesníku. Bavíme se o různých věcech. Řeč přijde i na ten obrázek, který mi dala v nemocnici. Teď už vím, že je na něm penis jakéhosi Carlose. A ona zase ví, že jsem ten obrázek ukázal své ženě, za což mě pochválila. Také jsem jí řekl, že už mám doma celou sbírku jejich obrázků a že si je budu muset zarámovat. Myslím to vážně. Je to zvláštní, nejdřív jsem si na její výtvarný projev nedokázal zvyknout a teď mám ty její kostrbaté figurky docela rád. Začalo to tím, že mi kdysi v Mikulově dala akt jakési prsaté naklánějící se zrzky. Řekla mi k tomu, abych to neukazoval manželce. A ještě dodala, že to není ona. Takže první obrázek jsem dostal už v tom Mikulově. Kde jsme byli spolu vlastně dvakrát. Pamatuji, že jsme tam jeli v podvečer, po jakési okresní cestě a najednou nám přes cestu přeběhly dvě laňky. Myšlenky se ale vrací k tomu obrázku toho penisu, který mi dala. „Víš, co si myslím, jak by ten obrázek toho penisu měl vypadat?“ Podívá se na mě. „Mělo by to být tak, jak jsme to zažil já. Zkrvavený, zafačovaný počůraným fáčem a měly by z něj koukat stehy. Byl by to takový symbol zraněného mužského ega. Takhle by měl vypadat ten tvůj obrázek.“ „Hm…“ „To je ta nejcitlivější část mužského ega. Takhle by to byl krásný symbol zranitelnosti mužství. A tam muži skutečně zranitelní jsou. Uvědomil jsem si to teď v té nemocnici.“ „Tak to ti mě nikdy nenapadlo, že by se na to dalo dívat taky takhle,“ odpoví a je na ní vidět, že jsem ji řekl něco, co jí zaujalo. Ještě chvilku si povídáme a pak už nastoupíme do rozpáleného auta a odjíždíme do Prahy.

Cestou projíždíme kolem rybníku Dřevo v katastru obce Horní Pěna. Kdybychom se nebyli koupat ráno a odpoledne v jiných jezírcích a rybnících, tak bychom se tu možná i zastavili na poslední koupání. Tady jsme se zastavili cestou do Slavonic. Šel jsem se tam vykoupat, Adéla nikoliv, protože se na to po nemoci ještě necítila. Ptala se mě, jestli mohu s tím svým zařízením do vody a já řekl, že už určitě ano. Na tu obec měla hezké vzpomínky z dětství, kdy tam jezdívala spolu s maminkou. Rybník byl obrovský a už si nemohla přesně vzpomenout, kam se tam chodila koupat. Říkala, že někam na druhou stranu, než jsme byli my. Svlékl jsem se a šel jsem si zaplavat. Plavky jsem si ani nebral. Přitom si mě vyfotila. Ve vodě jsem plaval celkem daleko, ale ne příliš, protože jsem nechtěl moc zdržovat naší cestu. Když jsem vylezl na břeh, překvapila mě takovou otázkou. „Představ si, že jsem počítala, kolik jsem měla za celý život sexuálních partnerů včetně takových těch na jednu noc a vyšlo mi naprosto fantastické číslo.“ Když jsem to zaslechl, měl jsem pocit, že jsem tu situaci už někdy v minulosti zažil. Jen jsem si nemohl vzpomenout, kdy a kde to bylo. Jen jsem věděl, že to číslo, které jí vyšlo, musí být padesát. A tak jsem poslouchal, co řekne. A ona skutečně řekla padesát. Také jsem věděl, že po mě bude chtít vědět, kolik jsem měl za život partnerek já, i třeba těch na jednu noc či prostě jen za účelem rychlého ukojení. Určitě bych byl schopen přijít s nějakým číslem, ale nikdy jsem to nepovažoval za důležité. A hned mě také napadla odpověď dvacet až pětadvacet. V ten moment jsem nedokázal říct proč. Ale také jsem si hned uvědomil, aniž bych věděl proč, že její reakce na toto číslo, bude jen nedůvěřivé vyjádření pochybnosti nad mou upřímností a výzvou, abych se snažil být více upřímným. To se také stalo. Byl jsem osočen z nedostatku upřímnosti a vyzván k tomu, aby uvedl skutečně pravdivé číslo. Abych se alespoň snažil. S tím jsem ale nepřišel, protože bych si to musel všecko nechat projít hlavou a nakonec jsem to vůbec nepovažoval za důležité. Brzy jsme pak pokračovali v cestě do Slavonic. Teprve až později jsem si vzpomněl, odkud přišlo tohle déjà vu. Šlo o rozhovor, který byl součástí jedné povídky, kterou jsem před léty četl v časopisu The New Yorker. Devětadvacetiletá Američanka z New Yorku si udělá takovou bilanci všech svých sexuálních partnerů a dojde k fantastickému číslu padesát. To jí přímo až zarazí. Na základě tohoto zjištění dojde k závěru, že je načase, aby se vdala. Obrátí se na svého přítele a zeptá se ho, kolik měl za život sexuálních partnerek, i takových na jednu noc, či kratší dobu. Ten odpoví, že dvacet nebo pětadvacet, že si to nedokáže spočítat. Jeho snoubenka se na něj rozzlobí, že k ní není upřímný. Hádka přeroste do naprosto absurdního rozměru a snoubenci se rozejdou. Ona mladá Newyorčanka si rychle najde nového partnera, jakéhosi architekta, a krátce nato se za něj provdá, což bude začátkem šťastného manželství. Teď už ani nevím, jestli byl ten její starý snoubenec, jinak povoláním broker, který s ní předtím chodil asi dva roky, vůbec pozván na její velkolepou svatbu či ne.

červenec až srpen 2016

SLOVO DO DEBATY

Před nedávnem se mi stalo, že mi při jakési debatě, do které bylo zapojeno více lidí, jeden pán řekl, abych se nevyjadřovala k něčemu, čemu nerozumím. Ta jeho poznámka by byla na místě, kdyby mi vysvětlil, proč se domnívá, že mnou vyjádřený názor není na místě, a proč se domnívá, že věci nerozumím, ale takhle jsem tu jeho výtku brát nemohla, protože se domnívám, že té věci, o které byla řeč, jednak rozumím, a potom si myslím, že jsem do té debaty snažila zanést poněkud jinou perspektivu. Zkrátka a dobře jsem se na celý problém, podívala z poněkud jiného úhlu. Možná že se jednalo o jiný úhel pohledu, než na který byl ten můj kritik, připraven. To se někdy stává, že o čemsi hovoříme a pak přijde někdo, kdo tu věc uchopí jinak. Nemyslím si o sobě, že bych byla jakousi převratnou myslitelkou, jen si říkám, že věci se musí probírat ze všech možných stran a právě při takovém postupu se něčeho můžeme dobrat. Jenomže se domnívám, že jsou lidé, kteří jsou o věcech navyklí uvažovat určitým specifickým způsobem, který je tak specifický, že už si vlastně ani nejsou schopni uvědomit, že existují i jiné způsoby uvažování o tom kterém problému. A co dělat potom, když ten dotyčný, který je takto o věcech navyklý uvažovat, je muž a co má dělat, když přijde nějaká holka a něco řekne, co tomu mužovi nesedí, protože je zvyklý se na určitou věc určitým dávno navyklým způsobem. Buď je takový muž otevřený a je ochoten se o věci bavit dál a je mu jedno, jestli mu tu koncepci narušil muž nebo jestli ji narušila žena. Naštěstí je dnes takových poměrně dost. Ale také se může stát, že se může jednat o takový typ muže, který se může cítit ohrožen a rozhodne se použít ten nejhloupější způsob. Prostě tu holku umlčí. A umlčí ji z toho důvodu, že není ochoten nebo schopen dál hájit své stanovisko. Prostě u toho vyjde z premisy, že holka je holka a že přece nemůže rozumět něčemu, čemu rozumí jen muži.

No samozřejmě, že tenhle způsob uvažování je dneska nepřijatelný. On je prostě o moci. Moc lze prosazovat bud silou. Prostě holku umlčím. Nebo v případě diskuze lze prosazovat argumentací. To už je poněkud jiný druh moci. Ta se neopírá o to, že já na někoho zaštěkám, aby mlčel, ale o to, že já dokážu ty druhé přesvědčit. To je trošku těžší. A hned tak někdo to neumí. Ona je to totiž dovednost, kterou se je nutno naučit. A to někdy může trvat. Ale myslím si, že bychom si na tenhle způsob měli jaksi začít zvykat.



BLATANTNĚ

Tak jsem dneska odhalila našeho právníka, jak se stal objetí toho, čemu jazykovědci říkají interference. Interference je jev, ke kterému dojde, když mluvčí v jednom jazyce použije v tomto jazyce slovo z jiného jazyka. Povedlo se mu to, když se dosti nelichotivě vyjádřil o jakémsi směnečném platebním rozkazu vydaném jedním blíže nejmenovaným soudem v Praze. Pan doktor zařval z plna hrdla: „Jak mohou vydat takovejhle plaťák, když je to v naprosto blatantním rozporu s OSŘ!“ 

Já jsem náhodou byla u něj v kanceláři, tak jsem mu řekla: „Ale pane doktore, ta věta je napůl česky a napůl anglicky.“

Pan doktor se zarazil. A pak se zasmál: Víte, že máte pravdu, Aničko. Ale čert to vem! Who the hell cares!“

Inu, takový je život v našem malém českém městě v tom našem malém postmoderním světě…

PS

Anglické slovo „blatanat“, které si náš pan doktor dovolil použít, se rovná českým výrazům: očividný, do očí bijící, nehorázný, neskrývaný, bezostyšný, atp.